Má říjnová zklamání...

Už je to hooodně dlouho, co jsem naposledy psala podobnej článek. V duchu jsem se už radovala, že narážím na samý dobrý knihy. Nečekala jsem, že budu rozebírat svoje zklamání jen měsíc po svým předsevzetí, že se na knihách budu snažit najít co nejvíc pozitivního a budu je míň buzerovat. Nebo že jich bude tolik. Je sice pravda, že jsem na nich dokázala najít i klady a důvody, proč by se někomu daný knihy mohly líbit, ale nezměnilo to nic na faktu, že jsem se při jejich čtení často nehorázně nudila.

Týden s Williamem Shakespearem #7

~ Závěr ~

 

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se Shakespeare čte lehce. Přece jen psal divadelní hry a ještě k tomu ve verších. Jeho postavy mají tendence pronášet sáhodlouhý monology, který jsou dost květnatý a často plný narážek na věci, který mi občas unikají. Navíc jeho příběhy bejvají poměrně přímočarý a jednoduchý. Nebyla jsem si proto ze začátku jistá, co lidi k Shakespearovým hrám tak neustále táhne. Až když jsem nad nima začala víc přemejšlet, objevila jsem hned několik věcí.

Týden s Williamem Shakespearem #6

~ A Midsummer Night's Dream ~

Love looks not with the eyes, but with the mind,
And therefore is winged Cupid painted blind.

Sen noci svatojánské je jedna z nejznámějších Shakespearových komedií a není (snad) nikdo, kdo by ji aspoň zběžně neznal. Oproti předchozím zmíněným hrám se ale nezaměřuje na konkrétní osobu, ale na různý podoby lásky.

Týden s Williamem Shakespearem #5

~ Coriolanus ~

Would you have me
False to my nature? Rather say I play
The man I am.

Coriolanus je římskej voják, kterej v boji nemá konkurenci a v dobách války je římským lidem oslavovanej jako hrdina. Zároveň má ale poměrně radikální názory, se kterýma se netají. Jejich podstatou je myšlenka, že pokud nebojujeme za vlastní zemi, nemůžeme očekávat, že od ní dostaneme něco zadarmo na oplátku. Prostej římskej lid je proto pro Coriolana odpad. Nazývá je stádem, zbabělcema a krysama, jsou to podle něj otroci a verbež, která by se měla pobít a ne odměňovat jídlem za to jejich nicnedělání. A tohle všechno jim hrdě říká přímo do očí. Není proto divu, že jejich první myšlenka je zabít ho jako nepřítele lidu číslo jedna. A ne, tohle není spoiler.

Týden s Williamem Shakespearem #4

~ Henry V ~

We few. We happy few
We band of brothers, for he today
That sheds his blood with me
Shall be my brother.

Henry V. byl z větší části vylíčenej už v předchozích dvou hrách, kde se z prince, na kterýho si prstem ukazovalo celý královstí, vypracoval až na krále. Jeho nejbližší okolí sice s obavama sledovalo, jestli se dokáže oprostit od svý zkažený minulosti, ale nakonec všechny překvapil. V týhle hře se děj točí hlavně okolo jeho tažení proti Francii, která Henryho kvůli jeho mládí a předchozí pověsti zcela podcenila, a vrcholí šokující bitvou u Agincourtu. Kdybych měla hru jednoduše shrnout, řekla bych, že je to nadčasová studie vůdcovství.

Týden s Williamem Shakespearem #3

~ Henry IV ~

Uneasy lies the head that wears a crown.

Nastiňme trochu situaci. Británie na počátku 15. století je extrémně pobožná (brzo se na scéně objeví Johanka z Arku) a věří se, že králové sedí na trůně z boží vůle. A i jen zpochybňovat jeho rozhodnutí je považovaný za hřích. Proto způsob, jakým Henry IV. připravil Richarda II. o korunu, je naprosto nepředstavitelnej a vrhá na celý království a jeho vládu stín. I když je očividně zodpovědnějším králem než jeho rozmarnej předchůdce, někteří ze šlechticů, kteří mu pomohli na trůn, jsou s jeho vládou nespokojení a vede to až k civilním válkám.

Týden s Williamem Shakespearem #2

~ Richard II ~

Let us sit upon a ground
And tell sad stories of the death of kings;
How some have been deposed, some slain in war,
Some haunted by the ghosts they have deposed,
Some poisoned by their wives: some sleeping killed,
All murdered.

Musím se přiznat, že můj první dojem z Richarda nebyl zrovna plnej pochopení. Ale je třeba si uvědomit některý historický souvislosti, který Shakespeare očividně očekává, že už dávno víme, a vůbec se o nich nezmiňuje. Richard usedl na trůn po smrti svýho otce už v deseti letech a už od mala se k němu všichni chovali jinak - je přece král a není jako ostatní, může si dělat, co chce. Musel se přetahovat o moc se svým strýcem, kterej dokonce nechal povraždit jeho kamarády. A tak není divu, že z něho nevyrostl zrovna soucitnej král a jeho vnímání okolního světa nebylo moc založený na realitě. Při čtení hry bysme tohle měli mít na paměti. Děj je primitivní, zajímavá je psychologie.

Týden s Williamem Shakespearem #1

~ Úvod ~

Myslím, že není třeba nějak rozebírat, kdo to William Shakespeare je. Většina z nás se s ním setkala už na střední v rámci povinný četby. Jsem ale asi jedna z mála, která ho tehdy četla dobrovolně. Některý jeho tragédie mi sice přišly trochu nepochopitelný (Romeo, dívám se na tebe), ale v jeho komediích jsem se naprosto vyžívala a přečetla jsem si všechny, který byly tehdy v naší malý knihovně dostupný. Zato jeho historickým hrám jsem se velkým obloukem vyhejbala. Dějepis a já totiž nejsme kamarádi (dodnes mívám noční můry o tom, že mě z něho na střední zkouší a já samozřejmě netuším, která bije).

Narazila jsem ale na britskou televizní minisérii The Hollow Crown věnovanou Shakespearovým historickým hrám Richard II, Henry IV (obě části) a Henry V, která získala řadu nominací a ocenění. A jelikož tam postavy mluví v původních shakespearovských verších, viděla jsem to jako příležitost konečně si přečíst jeho historický hry a zjistit, co na tom lidi už několik staletí tak fascinuje.