středa 17. července 2013

Fadeout - Joseph Hansen (Dave Brandstetter #1)

Moje hodnocení: 3.5/5

Mírně zmatečná detektivka, která ale nesmírně těží z kvalitního příběhu, skvělýho psaní a líbivýho hrdiny.

O týhle knize jsem se už jednou zmiňovala ve svých objevech, ale tentokrát jsem nelenila a pustila se do čtení skoro okamžitě.

Fox Olson má všechno - milující ženu, dceru, popularitu, peníze, kandiduje na starostu, všichni ve městě ho znají a obdivujou. Proto je pro všechny šokem, když se jednoho dne objeví Foxovo auto smetený rozvodněnou řekou. Když ale policie neobjeví jeho tělo, přichází na scénu pojišťovací vyšetřovatel Dave Brandstetter, aby zjistil, co se ve skutečnosti stalo. Byla to opravdu nehoda, jak si všichni myslí? Nebo spáchal sebevraždu, když zjistil, že má jeho žena poměr? Nebo ho zabil místní starosta ve strachu z konkurence? Nebo Fox jen zfingoval vlastní smrt, aby začal novej život někde jinde? A jak do všeho zapadá tajemnej muž, kterej Foxe navštívil jen pár týdnů před jeho zmizením?

Dave Brandstetter, hlavní hrdina celý série. Ještě než jsem začala číst, tak se na mě z různých recenzí valily superlativa o tom, jak je to úžasnej charakter. Drsnej, mužnej detektiv. Typickej klaďas z těch černobílých detektivek, kterej se ale nebojí občas nehrát podle pravidel. Takovej ten sen všech žen, protože my prostě víme, že se za tím drsným zevnějškem skrejvá křehká duše ;) Ehm, takovej jsem měla dojem z těch několikero recenzí, co jsem četla. Uhh... jo, Dave je přesně tohle všechno, ale pro mě byl zastíněnej Foxem. Mám prostě slabost pro postavy, který vnitřně trpí, ale navenek se neustále usmívají. Navíc jsem si nemohla nevšimnout jistých paralel mezi Foxem a samotným Hansenem. Oba byli spisovatelé celej svůj život a až po desetiletích marný snahy si jich konečně někdo všimnul a měli úspěch.
When the late Joan Kahn, magisterial mystery editor at Harper and Row, accepted this novel for publication, she wrote my agent, "Where has this writer been hiding?" I had to laugh to keep from crying. Hiding was the last thing I'd wanted to do. The year was 1969. I was forty-six years old, and I'd been writing all my life.
Styl psaní byl přesně podle mýho gusta - dynamickej a k věci. Žádný zbytečný slova a kudrlinky. Tím nechci říct, že by bylo chudý. To rozhodně ne. Hansen používá spoustu krátkých vět, který jako by dodávaly jeho sdělení na důrazu. Nemohla jsem se odtrhnout od čtení. Jedinou výtku v tomhle směru mám k tomu, že jsem se občas ztrácela v tom, o kom je vlastně řeč nebo kde přesně jsme. Všechny ty kapitoly začínající nic neříkajícím "he" nebo "she". Bylo to celkem matoucí. Ale jednalo se vážně jen o začátky kapitol. Naopak jsem byla až ohromená, jak výstižně autor dokázal popsat některý scény nebo rozpoložení postav.

Přičtěte si ale k tomu fakt, že jsem se dost ztrácela i v některých vztazích mezi lidma. Všichni byli nějak spříznění se všema, ať už rodinnýma nebo pracovníma svazkama. Možná jsem jen při čtení nedávala moc pozor... ale občas jsem měla úvahy ve stylu Kdo je zatraceně X? Myslela jsem, že je to syn Y, tak co má proboha společnýho se Z?! Což tak trochu zapříčinilo to, že jsem měla chvilkama problémy sledovat Davovy myšlenkový pochody při vyšetřování.

Zdálo by se to jako dost poměrně závažných problémů, ale bohatě mi je vynahradil Foxův příběh. Dave se na něho vyptává postupně všech, co ho znali - manželky, dcery, zetě, tchána, služebnictva, asistentky, jejího přítele, šéfa, jeho potenciálních voličů v jeho kandidatuře na starostu... Zkrátka všech, kteří byli ochotní mluvit. Postupně se nám tak odkrýval příběh Foxe, kterej byl tak trochu jinej, než ten, kterej se propagoval navenek. Foxe jste prostě museli milovat.

Jsem z toho tak trochu rozpačitá. Dave je hlavní postava celý série, a přitom jsem si mnohem víc oblíbila vedlejší postavu z první knihy, která už v dalších dílech nebude... Další díl si určitě přečtu, jen musím doufat, že bude trochu přehlednější. Nebo že budu dávat větší pozor při čtení.
Fog shrouded the canyon, a box canyon above a California ranch town called Pima. It rained. Not hard but steady and gray and dismal. Shaggy pines loomed through the mist like threats. Sycamores made white, twisted gestures above the arroyo. Down the arroyo water pounded, ugly, angry and deep. The road shouldered the arroyo. It was a bad road. The rains had chewed its edges. There were holes. Mud and rock half buried it in places. It was steep and winding and there were no guard rails.
He drove it with sweating hands. Why? His smile was sour. Why so careful? Wasn't death all he'd wanted for the past six weeks? His mouth tightened. That was finished. He'd made up his mind to live now. Hadn't he? Live and forget—at least until he could remember without pain. And that would happen someday. Sure it would. All the books said so. The sum of human wisdom. Meantime, he was working again.
And here was the bridge. It was wooden, maybe thirty feet in span, ten feet wide. Heavy beams, thick planks, big iron bolts. Simple and strong. The right kind of bridge for this place. He stopped the car and got out. Cold. He shivered and hunched his shoulders. The rain laid a quick, eager surface on the road. It splashed over his shoes. His feet were wet when he walked out on the bridge.
Its railings on the downstream side had been replaced. The new two-by-fours looked pale. They still bled sap. A car had smashed out the old ones. He shoved his hands into the pockets of his trench coat and stood staring down. There was a lot of raw power to that water. It was muddy and seething, so he couldn't see the boulders tumbling, but he could hear them, feel them. The bridge vibrated. That water could tumble a car as easily. It had. Five days ago. Three days later, when there was a letup in the storm and the water level fell, police had found the car. A mile downstream. Battered, flattened, glass smashed out, doors half tom off. They hadn't found the driver.
That was why Dave Brandstetter was here.

Žádné komentáře:

Okomentovat