sobota 8. března 2014

Still Alice - Lisa Genova

Moje hodnocení: 4/5

Tvoří to, kým jsme, naše zkušenosti a vzpomínky? A pokud zapomeneme na to, kým jsme byli, můžeme říct, že jsme to stále my? Dá se vůbec žít jen přítomností?

Už před časem mě kniha Still Alice dost zaujala, když jsem si přečetla Martininu recenzi (díky za to, jinak by se mi tahle kniha do ruky nikdy nedostala). Možná to tak z obsahu mýho blogu nevypadá, ale mám ráda i normální příběhy - žádný romance, žádný nadpřirozeno, žádný epický souboje dobra proti zlu, dystopie nebo třeba i kriminálky. Zkrátka normální všední příběhy o obyčejných lidech, kteří by klidně mohli bejt mí sousedi. Still Alice je reálnej příběh, kterej by se mohl stát komukoliv z nás. Je o reálných lidech a jejich osudech. O hodně reálný nemoci, která je bohužel dodnes nevyléčitelná. Nemoci, která neničí jen naše tělo, ale to, co nás dělá náma. Ničí naše vzpomínky.
I miss myself.
Alice Howlandová je vysoce uznávaná profesorka na Harwardu. Její specialitou je lingvistika a kognitivní psychologie. Jezdí po celým světě jako hostující lektorka, podílí se na výzkumech a je zapálená pro svou práci. Má stejně úspěšnýho manžela a tři dospělý děti. Alice je zkrátka zvyklá žít naplno. Proto, když jí začnou vypadávat nějaký slova nebo zapomene, kam si odložila telefon, přičítá to jen únavě nebo nastupující menopauze. Ovšem když se ztratí jen pár bloků od domu, protože si nemůže vzpomenout, kterým směrem má jít, zpanikaří.

Alice je diagnostikovaná s ranou formou Alzheimerovy choroby. Je postavená před fakt, že to, co se s ní děje, se bude akorát zhoršovat. Bude muset opustit práci, její rodina ji bude muset neustále hlídat, aby se někam nezatoulala, přijde o schopnost normálně fungovat a dřív nebo později zapomene i to, kým je nebo kdo jsou její blízcí. Bude muset přehodnotit svůj dosavadní život a rozhodnout se, jak chce strávit ten zbývající.

Vždycky, když si čtu knihu o něčem reálným, ať už je to skutečná historická událost nebo jako v tomhle případě skutečná nemoc, mívám docela dost velký obavy z toho, jak podrobně si autor danou problematiku nastudoval. Není pro mě nic horšího než při čtení neustále pochybovat, jestli to, co píše, je vážně pravda, nebo jestli si to vymýšlí, aby příběhu dodal na zajímavosti. Potěšilo mě proto, když jsem se dozvěděla, že autorka má PhD z neurovědy z Harvardu a že si opravdu dala tu námahu, aby si o Alzheimerovi zjistila co nejvíc - jak z medicínskýho hlediska, tak rozhovorem se samotnýma pacientama, jejich doktorama, pečovatelama, rodinou. Ovšem to, co tenhle příběh vypráví, mě vyděsilo.

Alzheimer může potkat kohokoliv a není se jak proti němu bránit. A není to jen o zapomínání slov, jmen lidí nebo událostí. Je to i o těch ponižujících maličkostech, kdy s někým vedete rozhovor a v půlce zjistíte, že nevíte, o čem jste mluvili. O tom, jak se vám ostatní začnou vyhejbat, jako kdyby snad vaše nemoc byla nakažlivá. O tom, jak na vás lidi mluví, jako kdyby vám bylo pět, nebo ještě hůř, mluví o vás, jako kdybyste tam nebyli. Nebo že si nestihnete dojít na záchod, protože si prostě nepamatujete, kde vlastně je. Je to i o tom, že nemůžete už dál dělat to, co milujete. Ať už je to cestování nebo běhání, protože se vaše motorika zhoršuje, nebo i třeba jen čtení knih, kdy po pár stránkách zapomenete, o čem vlastně vypráví.
My yesterdays are disappearing, and my tomorrows are uncertain, so what do I live for? I live for each day. I live in the moment. Some tomorrow soon, I'll forget that I stood before you and gave this speech. But just because I'll forget it some tomorrow doesn't mean that I didn't live every second of it today. I will forget today, but that doesn't mean that today doesn't matter.
Existuje určitě spousta knih s podobnou tematikou, ale ještě jsem nenarazila na žádnou, která by se pustila do vyprávění z pohledu člověka trpící touhle chorobou. Alicin příběh byl možná o to horší, že jí bylo jen padesát. Nemoc ji zastihla na vrcholu kariéry, vitální a pyšnou na svou inteligenci. Ale není to jen o Alici. Je to i o její rodině. O tom, jak místo toho, aby ji tahle tragédie s manželem sblížila, spíš je oddálí. O tom, jak musí její blízcí měnit svoje očekávání a přizpůsobit svoje životy tomu, aby se mohli o Alici starat. A taky o tom, že její děti vidí, jak jejich matka pomalu chátrá, a přitom ví, že tohle možná v budoucnu čeká i je, protože Alzheimer je dědičná choroba.

Vzhledem k tomu, že je autorka především vědkyně, překvapuje mě, že tahle kniha není jen hromada faktů o Alzheimerovi, ale že je i dost dobře a čtivě napsaná (oproti třeba Forstchenovi, kterej je hlavně historik, a v jeho knize Vteřinu poté to bylo dost znát). Každá věta, každá situace tu má svůj význam. Nenajdete tu žádný hluchý místa nebo takovou tu prázdnou vatu, kterou spousta autorů vycpává svoje příběhy. Byla tu spousta scén a detailů, který se mi líbily. Možná byly některý až okatý - věděli jste přesně, proč je tam autorka dala, a jak se to nejspíš bude odvíjet dál. Ale na druhou stranu Alzheimer je nevyléčitelnej, to je fakt. Takže trocha tý předvídatelnosti se jí nedá vyčítat.

Chcete na konec slyšet i nějaký ty negativa? Jediná věc, která se mi na celý knize nelíbila, byla Alice. Šok! Nebyla mi příliš sympatická. Dokonce bych i řekla, že než onemocněla, byla tak trochu arogantní, panovačná a sobecká. Bylo to samý já, já, já. Když onemocněla, tak se to samozřejmě moc nezměnilo, ale dalo se to pochopit. Ale i tak - nebyly bysme s Alicí kamarádky.

Určitě bych tuhle knihu doporučila každýmu, kdo se nebojí otevřít oči a nevadí mu ta trocha syrový reality. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že si plánuju přečíst autorčinu další knihu Left Neglected pojednávající o jiný neurologický poruše - hlavní hrdinka po nehodě není schopná vnímat nic, co je nalevo. Doslova. Levá strana jejího těla, levá strana místnosti, levá strana jídla na talíři. Neví, že vůbec nějaká "levá strana" existuje. Díky týhle knize vím, že se můžu těšit na detailní popis něčeho pro mě takhle nepředstavitelnýho a přitom i na lidskej příběh plnej psychologie a emocí. A bez teatrálností.

Žádné komentáře:

Okomentovat