středa 30. ledna 2013

Mí lednoví hrdinové...

Leden pro mě skončil fiaskem, co do počtu nových postav, který jsem poznala. Stihla jsem si přečíst jen dva příběhy, protože ten první byl natolik rozsáhlej, že jsem ho četla skoro tři tejdny. Ale rozhodně si nemůžu stěžovat, protože právě v něm jsem měla trefu do černýho a odnáším si z něj na památku hrdinu, kterej mě nadchl a zároveň znechutil jako už dlouho nikdo před ním.

Valantin Toreth

(Administration series - Manna Francis)

Toreth by se na první pohled mohl zdát spíš jako antihrdina. Sociopat, kterej se živí mučením lidí při výslechu. Jeho morálka je, přinejmenším, pochybná. Ale přesto (nebo možná právě proto?) si získal můj zájem. Je pro mě totiž naprostá enigma.

Je to s ním jak na houpačce. Nebo spíš se mnou. Už od začátku jsme vedení k přesvědčení, že je nebezpečnej sociopat, není schopnej citu a lidi jsou pro něj jen věci, nevidí je jako skutečný osobnosti. Je arogantní a narcistickej. Jenže můžou mi říkat, co chtěj, já jim stejně odmítala uvěřit. Tak mě o tom museli přesvědčit. Nijak drasticky, vždycky to bylo jen něco, co udělal nebo řekl, nějaká maličkost, která ale svou nenormálností strašně bila do očí.
Toreth wasn't normal. Most of the time he could pass well enough, and then something like this happened, almost as if to underline how profoundly not normal he was. 
Jenže s tímhle vyobrazením skoro antikrista mi koliduje fakt, že on není zlej, jen má naprosto nulovou empatii a většinu času upřímně nechápe, proč jsou ostatní z něčeho tak rozrušení. Navíc, když se člověk dozví o jeho pohnutý minulosti, začne si namlouvat, že to s tím sociopatem nebude zas až tak horký. Že možná jen nepoznal lásku, že to chce jen trochu času a péče a mohl by z něj bejt normální člověk. Bohužel pak ale zase udělá něco, čím mě přesvědčí, že leda tak až naprší a uschne. A pak zase změním názor a pak zase a zase. Jak na horský dráze. Musím ale říct, že on byl stále stejnej. To jen já tomu tvrdohlavě odmítala uvěřit a byla jsem přesvědčená, že se změní.

Toreth má v životě jen dva lidi, na kterých mu záleží - svoji asistentku Saru a Warricka, se kterým pravidelně spí (nedej bože, aby se tituloval nějak jinak). Myslím, že to, co k nim cítí, má k lásce nejblíž, jak je schopnej. Když Saře někdo ublíží, je z něj hned princ na bílým koni a běží dotyčnýmu zmalovat ksicht. I když by se to taky mohlo brát tak, že mu vadí, když mu někdo poškozuje jeho věci. Stejně tak i když mu kolikrát Warrick leze na nervy, zůstává s ním a dělá spoustu ústupků, který by pro nikoho jinýho neudělal. A i když mu intimnosti (citovýho rázu) nahání paniku, já prostě vím, že mu zas až tolik nevadí, možná po nich v hloubi duše dokonce touží... Jsem prostě beznadějná naivka.
Would it ever be different? Warrick smiled wryly, feeling Toreth's hair against his lips. The shock of a sober Toreth turning over and saying anything like 'hold me' would probably kill him.
On obecně je to ten jeho vztah s Warrickem, kterej mi nedává spát a kterej mě neustále marně (ale nevěřím že mylně) přesvědčuje o tom, že je Toreth schopnej hlubšího citu. Protože na jednu stranu i přes občasný záblesky náklonnosti si Toreth spí skoro se vším, co se hejbe. Pravidelně, často a dokonce se tím i vychloubá před Warrickem. Ale na druhou stranu je sám až chronicky žárlivej a představa, že by ho snad Warrick mohl podvádět, mu nedává spát.
Advice for the chronically jealous, Toreth thought sourly: stay away from bisexuals.
A když se Warrick začne šťourat v nebezpečných věcech a nechce přestat, dá mu Toreth jasně najevo, že pokud se spálí, rozhodně se nenechá stáhnout s ním a nechá ho na holičkách. A přitom když ho Warrick vážně potřebuje, hodí všechno za hlavu a s nadávkama pro něj riskuje všechno, i svůj život. Kdykoliv si myslím, že ho mám přečtenýho, udělá něco, co mě naprosto rozhodí. Zkrátka je pro mě i po dvou tisíci stranách záhada a to je možná důvod, proč mě tolik zajímá.
"You're not bored — you're frightened."
A moment of absolute silence and stillness followed, long enough for Carnac to begin to wonder how quickly he could make it to the door. Almost certainly not quickly enough.
Then Toreth spoke, slowly and coldly. "You don't know the first fucking thing about me."
He could have said so much. Toreth was so vulnerable to his own unexamined emotions, so deeply in denial of his needs and motivations, that it would be trivially easy to come up with a response that would devastate him. An interconnected cascade of pain to demonstrate how very wrong he was.
I know that your parents resented your existence, and never gave you a second's love or approval that didn't carry with it a reminder of your failure to live up to their impossible demands.
I know that you trust exactly two people in your life, and that the only way you are capable of understanding that feeling is by trying to own them.
I know that you want Keir, more than you have wanted anything in your adult life, and that that uncontrollable need makes you sick with fear.
I know that, in the end, the pathetically little you have to offer him will no longer be enough, and he will leave you.
And I know that there will be nothing you will be able to do to make him stay.
On the other hand, having his testicles torn off and stuffed down his throat didn't appeal half as much as, say, not. Destroying Toreth's future with Warrick wasn't worth major surgery.

Žádné komentáře:

Okomentovat