pondělí 7. ledna 2013

Mí prosincoví hrdinové...

V prosinci jsem četla poměrně dost nadprůměrných knih, ale bohužel žádná z nich neobsahovala hrdinu, kterej by mi nedal spát. Bylo tu samozřejmě pár postav, který byly na hraně, bez kterých by daný příběhy prostě nefungovaly a kniha by mě natolik nezaujala. Z těch za zmínku rozhodně stojí Harry z knihy The Condor, nebo kupodivu i Milan, vedlejší postava z tý samý knihy, kterej mě ale zaujal až v bonusovým příběhu na konci knihy. Anebo ještě Shaw z The Island. Ale ani jeden z nich pro mě nebyl srdeční záležitostí, že bych si přála se o nich dozvědět něco víc, přečíst si o nich další příběh.

Jsou tu ale ještě i starší postavy, který miluju a který jsou z knih, který jsem už kdysi četla, a tak by asi jen těžko dostaly příležitost se tu objevit, pokud bych se ty knihy nerozhodla přečíst znova. Což by upřímně mohlo trvat roky s tou hromadou, na kterou si ještě stále brousím zuby. Takže prosinec věnuju hrdinovi, kterej pro mě má už i trochu sentimentální význam, protože mě provázel mým mládím, dospíváním a i dospělostí. Četla jsem si jeho příběh už tolikrát, až to není hezký.

Geralt z Rivie

(Cyklus Zaklínač - Andrzej Sapkowski)

Nebyla to kupodivu Ciri, která mě táhla k tomuhle příběhu, jak by se mohlo zdát. Byla jsem přece jen holka a tehdy i v jejím věku, takže by mi její dobrodružství měly bejt bližší. Nebo Marigold, kterej mě svou užvaněností nechával v křečích. Nebo pozdějc i Regis, kterej mluvil tak zatraceně krásně. Ale ne, byl to právě Geralt, kterej mě dostal natolik, že jsem si všechny jeho povídky i román četla neustále dokola.

S Geraltem jsem se poprvý setkala někdy na základní škole. Tehdy jsem si přečetla pár povídek o tomhle zaklínači a hned mě zaujal styl, jakým ho autor prezentoval. Geralt je zaklínač, vědmák, nebo taky proměněnec, mutant speciálně vytvořenej k zabíjení. Za určitej obnos vás zbaví baziliška, strigy nebo vodníka. Anebo vám taky odčaruje zakletou princeznu. Práce všeho druhu, kde je potřeba meč a um. Na jednu stranu ho teda prezentuje jako citu neschopnýho zabijáka, ale Geralt je poměrně světskej člověk - rád si zajde do hospody na dobrý jídlo a pití, občas prožene nějaký ty holky, který na něho, bůh ví proč, strašně letí. Jeho nejlepším kamarádem je trubadůr Marigold, kterej ho svou prořízlou pusou věčně přivádí do malérů, a jeho osudovou láskou je čarodějka Yennefer (a co, že si občas zašpásuje i s jinou). Skrze tyhle dva se kolikrát dostane i mezi smetánku, kde je ale často jako slon v porcelánu. Občas propadá depresivním náladám a z jeho katastrofickýho filosofování ho ostatní musí dostávat slovníma kopancema. Největší Geraltovou předností je ale pro mě jeho inteligence, pragmatičnost, která je občas v přímým kontrastu s jeho někdy až naivní vírou v některý lidi, a především jeho suchej, ironickej humor. Kolikrát i stačí, aby mlčel a já se můžu potrhat smíchy.

S příchodem pětidílný ságy dostal Geralt možnost naplno ukázat, co v něm vlastně je. K lehkosti jeho příběhů se přidaly i trápení a bolest a jako osoba tak dostal mnohem větší hloubku. Jeho životní moto zůstat za každou cenu neutrální bylo dost zkoušený, když se ocitl uprostřed války a jeho zatvrzelý pokusy o neutralitu hraničily až s naivitou. Jeho příběh začal bejt tak trochu psychologicky těžkej, ale Geralt z toho se svým osobitým humorem udělal zábavný čtení.
„Budu se tedy léčit tvou mandragorovicí,“ zvedl zaklínač plný pohárek, vypil jej do dna a rozkašlal se, až mu slzy vhrkly do očí. „Šlak to tref, už je mi líp!“
„Nejsem si jist,“ usmál se Regis se stisknutými rty, „zda léčíš správnou nemoc. Měl bych tě upozornit, že je nutno léčit příčiny, nikoliv následky.“
„V případě tohoto pacienta ne,“ zasáhl do hovoru pitím zrudlý Marigold, když slyšel lékárníkovu radu. „Právě jemu, na jeho trápení, udělá kořalka dobře.“
„Tobě taky,“ zpražil básníka pohledem Geralt. „Zvláště, jestli ti po ní ztuhne jazyk.“
„Na to bych nesázel,“ usmál se znovu lékárník, „Jednou z přísad je belladona. Obsahuje různé alkaloidy, rovněž skopolamin. Než vás alkohol přemůže, každý z vás se pochlubí svou elokvencí.“
„Čím?“ vyzvídal Percival Schuttenbach.
„Výřečností. Promiňte, musím hovořit prostými slovy.“
Geralt ohrnul rty v napodobenině úsměvu.
„Správně,“ poznamenal. „Člověk si snadno zvykne a začne taková slova běžně užívat. Jeho okolí ho potom považuje za nafoukaného blázna.“
„Anebo za alchymistu,“ řekl Zoltan Chivay, nalévaje další pohárek.
„Anebo za zaklínače,“ vyprskl Marigold, „který se to naučil, aby mohl imponovat jisté čarodějce. Čarodějky, vážené panstvo, na nic tolik neletí, jako na krasomluvné žvásty. Mám pravdu, Geralte? Prozraď nám něco…“
„Vynechej pár kol, Marigolde,“ přerušil ho mrazivě zaklínač. „Alkaloidy z té samohonky na tebe začaly zatraceně rychle působit. Moc žvaníš.“
„Víš co, Geralte?“ zašklebil se Zoltan. „Přestaň už s těma svojima tajemstvíma. Marigold nám nevykecal nic nového. Nic nezrobíš s tým, že si živá legenda. Historky o tvojich dobrodružstvích sa hrávajú dokonca aj v pimprlových tyjátrech. Taky ta milostná historka o tobě a vědmě jménem Guenevra.“
„Yennefer,“ opravil trpaslíka Regis. „Viděl jsem jedno takové představení. Pojednávalo o lovu na džina, pokud mě neklame paměť.“
„Byl jsem u toho lovu,“ pochlubil se Marigold. „Užili jsme si srandy, to vám povím…“
„Pověz to všem,“ postavil se Geralt. „Nezapomeň přitom popíjet a pořádně přehánět. Já se jdu projít.“
„Ouha,“ ozval se trpaslík. „Nemosíš sa hnedka paprčit…“
„V žádném případě, Zoltane. Jdu si jen ulevit. To se stává i žijícím legendám.“

Žádné komentáře:

Okomentovat