The Wind Through the Keyhole - Stephen King (The Dark Tower #4.5)

Moje hodnocení: 3.5/5

Tři příběhy vnořený vzájemně do sebe, který by mohly bejt samy o sobě zajímavý, ale nedostatek prostoru z nich udělal poměrně jednoduchý vyprávění bez výraznějších komplikací. Ne špatný, ale prostě jednoduchý.

“A person’s never too old for stories. Man and boy, girl and woman, never too old. We live for them.”

Před časem jsem si všimla velkýho humbuku kolem vydání nový části do známý série The Dark Tower od Kinga. Přiznám se, že i když jsem tehdy o Kingovi slyšela, nijak víc jsem se o něj nezajímala (zaškatulkovala jsem si ho jako autora hororů), a proto jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že tahle série není ani v nejmenším horor. Je to scifi. A fantasy. Pro mě dost atraktivní a stále ještě ne dostatečně prozkoumanej žánr. A když tahle kniha vyhrála v hlasování na GR v kategorii nejlepší fantasy roku 2012, pustila jsem se nadšeně do čtení. V době, kdy jsem tuhle knihu začala číst, tak už jsem za sebou měla první čtyři knihy v sérii, takže jsem už tak nějak věděla, co mě čeká, a nemohla jsem si nevšimnout rozporuplných názorů ostatních - jedni ji nenávidí, jiní ji milujou. A já stojím někde uprostřed.

Hned v úvodu autor píše, že se tahle kniha dá číst i samostatně bez předchozích znalostí o prvních čtyřech knihách. Že nemá na hlavní děj v sérii žádnej vliv. Na jednu stranu je to logický - napsal ji až po ukončení celý série, takže by jen těžko mohl dodatečně měnit průběh. Ale na druhou stranu mě to i zarazilo - proč psát nějaký vsuvky skoro deset let po vydání posledního dílu? Dělá si z toho autor dojnou krávu?

O čem to je?

Děj navazuje bezprostředně na předchozí díl, ale přesně jak autor napsal - není třeba vůbec vědět, že nějakej předchozí díl existuje. Roland a jeho parta jsou prostě na cestě za svou Věží a jednoho dne se ukryjou před bouří. A aby zabili čas, Roland jim vypráví příběh ze svýho mládí...

“Here’s the Timbersmith farm on the High Pure. Nine killed. It’s where we found the little boy’s head on a pole. Tracks all around it.”

“Wolf?” I asked.

He shook his head. “Nar, some kind o’ big cat. At first. Before we lost the trail, they changed into what looked like hooves. Then . . .” He looked at us grimly. “Footprints. First big—like a giant’s, almost—but then smaller and smaller until they were the size of any man’s tracks.”

Těsně po tom, co se Roland vrátil ze svý výpravy, o který pojednával celej ten zatracenej čtvrtej díl, ho jeho otec vyšle na další výpravu, tentokrát na hon na skin-mana - tvora, kterej se dokáže proměnit v různý zvířata, a brutálně vraždí lidi v okolí. Zvěsti jsou různý, mrtvol spousta a svědků málo. A jen jeden malej kluk, kterej viděl skin-mana v lidský podobě a přežil. A tak zatímco se čeká, až sklapne past, vypráví Roland malýmu Billovi příběh z dětství, kterej mu čítávala jeho matka...

She flew above the crossbar, and by her firefly light he saw a faint and mostly overgrown path leading into the Endless Forest. She raised one arm. The hand at the end of it, glowing with green fire, beckoned to him. Enchanted by her otherworldly beauty and welcoming smile, Tim did not hesitate but at once ducked beneath the crossbar with never a look at the last two words on his dead father’s sign: TRAVELER, BEWARE.

Malej Tim vyrůstá v odlehlý vesnici, která se živí kácením dřeva z blízkýho pralesa. Jen málokdo se odváží jít hluboko, protože v něm žijou všelijaký příšery. Ale přesto se jednoho dne Tim vypraví do hloubi lesa, aby našel pomoc pro svou rodinu, a zažije spoustu nebezpečných dobrodružství.

Můj názor...
Musím říct, že jsem z tohohle dílu mírně rozpačitá. Od výherce titulu nejlepší fantasy roku 2012 bych čekala trochu víc. Rámcovej příběh o Rolandovi a jeho společnících byl opravdu jen rámcovej a nemá význam se nad ním nějak víc pozastavovat. Příběh o skin-manovi byl strašně krátkej a ke konci bez nějaký výraznější zápletky i nemastnej, neslanej. Až příběh o malým Timovi mě dostal a jednoznačně se mi líbil ze všech nejvíc. Svým skoro až pohádkovým vyprávěním mi to tak trochu připomínalo modernější verzi Hobita. Kdyby byla celá kniha jen o Timovi a jeho dobrodružství, určitě bych tomu dala vyšší hodnocení.

It was not fair, it was not fair, it was not fair. So cried his child’s heart, and then his child’s heart died a little. For that is also the way of the world.

Když bych to shrnula, tak myšlenka o příbězích vnořených do sebe, kdy každej další příběh je delší a propracovanější, mi přišla zajímavá. Stejně tak to, jak se ke konci jednotlivý příběhy ukončovaly, až jsme se zase dostali k původnímu rámcovýmu příběhu a konci bouře. Ale bohužel jen myšlenka nestačí. Ty dva "okrajový" příběhy tam podle mě ani nemusely bejt - byly krátký a skoro až vyloženě primitivní. A ten třetí o malým Timovi se zase vůbec netýkal daný série a ani skoro samotnýho světa, ve kterým se série odehrává. I když byl krásnej, rozhodně bych ho nepovažovala za součást příběhu o Temný věži. Přijde mi to jako podvod, kdy autor těží ze slávy už zaběhlý série, aby z další knihy vytřískal co nejvíc peněz.

Jinak malá poznámka na okraj. Koupila jsem si celou sérii od nakladatelství Hodder & Stoughton a u ostatních dílů jsem se rozčilovala, když jsem zjistila, že jiný vydání v sobě mají i ilustrace, kdežto tyhle jen holej text. Proto mě vyloženě nadchlo, když jsem v tomhle díle našla několik opravdu krásných obrázků. Dokud jsem nezačala pátrat na internetu a nezjistila, že ostatní vydání v sobě ilustrace mají taky a dokonce barevný :/