Trochu slabší volný pokračování série Mistborn, který se na můj vkus snažilo až moc. Atmosféra divokýho západu a záhadný vlakový loupeže, ale rozhodně nic, z čeho bych se posadila na zadek.
Po dočtení první ucelený trilogie od Sandersona jsem byla nadšená zjištěním, že to není konec, že trilogií má bejt víc. Stejnej svět, stejná "magie", ale různý éry. Tohle měla bejt samostatná kniha, něco jako jednorázovka vsunutá mezi dvě z trilogií, která by nám usnadnila čekání. Po dočtení si tím ale už nejsem tak jistá.
Tenhle příběh se odehrává staletí po konci první trilogie. Její hrdinové se tady objevujou jen jako legendy, kolem některých dokonce vznikly celý náboženství a filosofický hnutí. Jediný, co tu opravdu zůstává nezměněný, je schopnost allomancie a feruchemie, i když je už docela naředěná a vzácná.
Hlavní hrdina Waxillium (tak pitomý jméno jsem už dlouho neslyšela) je cosi jako šerif/lovec odměn v malým zapadlým městečku. Ale po jednom fatálním omylu se rozhodne práci šerifa pověsit na hřebík a vrátit se do hlavního města, aby se staral o panství, který zdědil po svým zesnulým strýci. Bohužel ten mu zanechal hromadu dluhů a nepříliš oblíbenou pověst. Ideálním řešením pro záchranu panství se zdá najít si bohatou manželku. Ovšem na scéně se objeví jeho bejvalej parťák Wayne a vtáhne ho do vyšetřování záhadných vlakových loupeží a ještě záhadnějších únosů žen z urozených rodin.
Nejvíc ze všeho se mi tu líbila akce. Opravdu prvotřídní styl. S napětím jsem otáčela každou další stránku a jelikož jsem věděla, že se jedná o Sandersonovu akci, nemohla jsem si bejt jistá ničím, což jen přidávalo na napínavosti čtení. Občas to sice s uvěřitelností trochu skřípalo, ale neubíralo to na nadšení. Stejně tak mě pobavily reference na předešlou trilogii - náboženství/filosofie založený na postavách a událostech, který mi po přečtení předchozích dílů byly důvěrně známý. Bylo až úsměvný vidět, co staletí převypravování, uctívání a překrucování dokážou.
Byla tu ale spousta toho, co se mi naopak nelíbilo. Asi poprvý konečně jasně chápu, co předešlí recenzenti na Sandersonovi kritizovali. Rozhodně ví, jak zacházet se slovy, a dokáže napsat skvělý příběhy, který jsou plný napínavý akce, nečekaných zvratů a rozuzlení, který mě už několikrát přiměly říct Aha! Co ale Sanderson bohužel moc neovládá, jsou postavy a jejich interakce. Když bych vzala kteroukoliv jeho knihu, kterou jsem už četla, dokážu vysypat z rukávu hned několik hrdinů, kteří byli něčím výjimeční, originální, nepředvídatelní a naprosto dechberoucím způsobem ovlivnili průběh knihy. Nedokážu ale říct ani jednoho, kterýho bych si vyloženě zamilovala, kterej by na mě zapůsobil svou osobností. Jsou jak psaný přes kopírák a docela těžko se mi rozlišuje jejich vnitřní hlas. Ze začátku to nevadí, ale po pár knihách se člověk už může trochu nudit. A přesně to se mi stalo tady - Wax mě nudil a ani trochu mi na něm nezáleželo. Jeho interakce s Waynem byla naprosto postavená na hlavu. Chovali se jako dva puberťáci, i když Waxovi bylo už přes čtyřicet. Neustále vtipkovali a přišlo mi, že to tlačí až někde z paty. Působilo to nepřirozeně a nuceně. Nevěřím, že by se takhle dva normální lidi bavili. Kdykoliv tihle dva začali mluvit, rapidně jsem ztrácela zájem o veškerý dění.
Celkově pro mě tahle kniha postrádala to kouzlo nečekaných zvratů, na který jsem u Sandersona zvyklá. Byl to přímočarej příběh okořeněnej kopou akčních scén a pitomých vtipů. Na konci zůstala většina otázek nedořešená, takže se mi nechce věřit, že se jedná o samostatnou knihu. Je docela možný, že bude pokračování, který mi otevře oči a já zjistím, že jsem všechno chápala špatně a že nic není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo. Už se mi to se Sandersonem stalo, takže se nevzdávám naděje. Rozhodně bych ale milovníkům Sandersona doporučila přečíst si jen první trilogii a s tímhle dílem počkat, dokud nevyjde pokračování. Vyhnete se tak případnýmu zklamání a čekání.
Byla tu ale spousta toho, co se mi naopak nelíbilo. Asi poprvý konečně jasně chápu, co předešlí recenzenti na Sandersonovi kritizovali. Rozhodně ví, jak zacházet se slovy, a dokáže napsat skvělý příběhy, který jsou plný napínavý akce, nečekaných zvratů a rozuzlení, který mě už několikrát přiměly říct Aha! Co ale Sanderson bohužel moc neovládá, jsou postavy a jejich interakce. Když bych vzala kteroukoliv jeho knihu, kterou jsem už četla, dokážu vysypat z rukávu hned několik hrdinů, kteří byli něčím výjimeční, originální, nepředvídatelní a naprosto dechberoucím způsobem ovlivnili průběh knihy. Nedokážu ale říct ani jednoho, kterýho bych si vyloženě zamilovala, kterej by na mě zapůsobil svou osobností. Jsou jak psaný přes kopírák a docela těžko se mi rozlišuje jejich vnitřní hlas. Ze začátku to nevadí, ale po pár knihách se člověk už může trochu nudit. A přesně to se mi stalo tady - Wax mě nudil a ani trochu mi na něm nezáleželo. Jeho interakce s Waynem byla naprosto postavená na hlavu. Chovali se jako dva puberťáci, i když Waxovi bylo už přes čtyřicet. Neustále vtipkovali a přišlo mi, že to tlačí až někde z paty. Působilo to nepřirozeně a nuceně. Nevěřím, že by se takhle dva normální lidi bavili. Kdykoliv tihle dva začali mluvit, rapidně jsem ztrácela zájem o veškerý dění.
Žádné komentáře:
Okomentovat