Před časem jsem se o týhle knize zmínila v jednom ze svých objevů. Nemohla jsem ji dostat z hlavy a pomalu jsem se na ni chystala, když jsem si všimla, že je i nominovaná jako nejlepší fikce roku 2012 na goodreads. Což mě samozřejmě navnadilo ještě víc. A upřímně, myslím že nemám slova, který by dokázaly vyjádřit, co všechno mě tahle kniha přiměla cítit nebo co pro mě znamená.
Co je ale ještě zvláštnější, je fakt, že i když to je nejspíš smutný téma - dva lidi se společně snaží vypořádat se smrtí milovanýho člověka, snaží se ho zachytit ve vyprávění toho druhýho - tak to na mě působilo spíš pozitivním dojmem. Ze začátku se to tvářilo úplně obyčejně - příběh obyčejný holky a její myšlenky - ale pak, znenadání, jsem si uvědomila, že se mi to nějak dostalo pod kůži. Že mě opravdu zajímá příběh malý June a že s ní cítím a chápu ji, protože Finn byl vážně skvělej. A Toby, nesmím zapomenout na Tobyho. Na toho podivína, kterej se tak moc snažil nějak June pomoct, protože to bylo něco, co by si Finn přál.
Čtrnáctiletá June je jiná než většina holek v jejím okolí. Nepotřebuje chodit na večírky, nezajímá se o kluky nebo módu. Miluje středověk a kdyby mohla, žila by v tý době. Ráda se prochází po lese a představuje si, že to v dálce nevyjou psi, ale vlci. Nepotřebuje hromadu přátel, ke spokojenosti jí stačí jeden dobrej kamarád, kterej by jí dokonale rozuměl. A tím pro ni byl její strejda Finn. Ten ale zemře na AIDS, nemoc, o který se na konci osmdesátých let teprve začíná mluvit. Pro June je to velká rána, protože Finn byl její nejlepší kamarád, její důvěrník... a taky první láska. Její rodina z jeho smrti viní Tobyho, Finnova "speciálního přítele", jak říkají. Nazývají ho vrahem a jsou rozpolcení mezi snahou ho ignorovat, nebo ho udat na policii. Jednoho dne June přijde dopis od Tobyho, kde jí píše, že by se s ní chtěl sejít, protože je nejspíš jediná osoba, který Finn chybí stejně jako jemu.
I nodded at my mother without looking her in the eye. Suddenly the thought of telling her that Finn’s special friend had come right to our front door, that Finn’s special friend knew that I was the only one who missed Finn as much as he did, that Finn’s special friend had asked me to meet him, seemed impossible.“Yeah, okay. I’ll drop it,” I said, and although I held it back with every muscle in my body, what I really wanted to do was cry. Not only because Finn had never told me about this guy, but because there was no way to ask him about it. And until then I don’t think I really understood the meaning of gone.
Kromě týhle dějový linie se tu odvíjí ještě příběh June a její starší sestry Grety. Kdysi byly nejlepší kamarádky, ale pak Gretu v Junině životě postupně nahradil Finn a dneska se skoro nemůžou vystát a Greta se vyžívá ve všelijakých naschválech. Ale v týhle knize není nic, jak se na první pohled zdá - vztah Finna a June, Finna a Tobyho, Tobyho a June, Finna a Juniny matky, June a Grety... Dlouho jsem uvažovala, co vlastně ten název knihy znamená. Je to název portrétu June a Grety, kterej Finn namaloval před svou smrtí. A po dočtení myslím, že lepší název autorka ani nemohla vymyslet.
“What does that even mean? ‘Tell the Wolves I’m Home’?” Greta asked.No one said anything, because none of us had any idea. It was just one more mystery Finn had left us with. One more thing I couldn’t call and ask.
Je to zvláštní, ale tohle nebyla kniha, která by mě nutila otáčet jednu stránku za druhou nebo by ve mě vyvolávala smích, strach, napětí nebo jakoukoliv z těchhle impulzivních emocí, který sice bejvají poměrně intenzivní, ale nemívají dlouhýho trvání. Přesto se mi svým způsobem líbila víc, protože tahle měla hloubku. Autorka si nemusela vypomáhat berličkama, jako je například schopnost vidět duchy, soused mimozemšťan, objevení nějakýho hroznýho tajemství, který ohrozí životy hlavních hrdinů, nebo tajná či zakázaná láska, aby nás zaujala a přiměla nás užívat si čtení. Popisuje tu obyčejný životy obyčejných lidí a možná ta známost a blízkost hrdinčiných pocitů a zážitků mě dostala ze všeho nejvíc. Nejsou tu žádný pozlátka, který by nás lákaly a odváděly pozornost od prázdnýho obsahu.
I knew Toby had stories. He had little pieces of Finn I’d never seen. And the apartment. Maybe there would be a chance to see the apartment again. My mother would call it scraping the bottom of the barrel. Looking for the very last crumbs. My mother would call it being greedy, but I didn’t care. If you think a story can be like a kind of cement, the sloppy kind that you put between bricks, the kind that looks like cake frosting before it dries hard, then maybe I thought it would be possible to use what Toby had to hold Finn together, to keep him here with me a little bit longer.
Myslím, že by z toho byl výbornej film. Ne kasovní trhák, na kterej by chodily milióny lidí, ale myslím, že lidi, kteří se rádi nad věcma zamýšlí, by ho ocenili. Lidi, kteří umí ocenit hloubku, nejen speciální efekty.
Edit: Kniha byla vydaná i v češtině pod názvem Řekni vlkům, že jsem doma.
Edit: Kniha byla vydaná i v češtině pod názvem Řekni vlkům, že jsem doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat