Stories of Your Life and Others - Ted Chiang

Moje hodnocení: obsah 5/5, čtivost 2.5/5

Extrémně originální sbírka mírně sci-fi povídek se silným filozofickým, etickým a/nebo náboženským podtónem. Ale poněkud neosobní styl psaní a spousta matematiky, fyziky a/nebo biologie z toho dělá poměrně hutný sousto, který není pro každýho.

Už je to skoro rok, co jsem poprvý slyšela o týhle sbírce povídek a rozhodla se ji přečíst. A dokonce jsem ji i okamžitě číst začala. S přestávkama. Co se vám tu snažím naznačit, je, že tohle rozhodně není oddychový čtení. Jelikož se jedná o sbírku vzájemně nesouvisejících povídek, nic vám nebrání dát si mezi nima pauzu. Třeba i na několik měsíců, jako se stalo v mým případě. Člověk jim musí dát šanci a nad každou z nich skutečně přemýšlet.

Sbírka obsahuje dvanáct naprosto odlišných povídek - obsah, pointa, dokonce i styl psaní je u většiny z nich odlišnej. Přesto bych je rozdělila do zhruba čtyř kategorií plus pro mě momentálně nezařaditelnou povídku, která se mi asi líbila ze všeho nejvíc.

Svobodná vůle neexistuje

It’s a tough choice… 
This is a warning. Please read carefully.

Pár Chiangových povídek si pohrává s myšlenkou, že je všechno na světě předem daný a svobodná vůle v podstatě neexistuje. Nejlíp to asi vystihuje kratičká povídka What's Expected of Us, kde je v nedaleký budoucnosti vymyšlenej přístroj, jehož kontrolka blikne, když zmáčknete jeho tlačítko. Nebo přesněji, kontrolka blikne, vteřinu předtím, než zmáčknete tlačítko. Naprosto jednoduchej a nevyvratitelnej důkaz toho, že je už dopředu daný, co uděláme nebo neuděláme, kterej má pro většinu lidí katastrofický následky.

From the beginning I knew my destination, and I chose my route accordingly.

V podobným, i když ne tak depresivním, duchu se nese titulární povídka Story of Your Life o lingvistce, která skrze mimozemskou rasu získá schopnost vnímat realitu nejen lineárně, jak jsme zvyklí (minulost-přítomnost-budoucnost), ale i plošně - vypráví svý ještě nenarozený dceři, co vedlo k jejímu početí, o jejím životě, ale i smrti. A to v okamžiku, kdy ji ještě ani nepočala. Mluví o budoucnosti jako o minulosti, protože pro ni je to v podstatě jedno a to samý - nevyhnutelný.

Do you now understand why I say the future and the past are the same? We cannot change either, but we can know both more fully.

Nejvíc pozitivní je v tomhle ohledu asi The Merchant and the Alchemist's Gate. Co byste dělali, kdybyste objevili bránu do budoucnosti nebo minulosti? Hlavní hrdina se vypraví do minulosti ve snaze změnit svůj osud, i když ví, že to není možný. Oproti předchozím povídkám tady ale Chiang zdůrazňuje fakt, že i když jsou minulost nebo budoucnost už předem daný a neměnný, neznamená to, že se z nich nemůžeme poučit a odnýst si něco novýho.

Nic nemá smysl

Why had she received a blessing when they had not?

Za nejvíc depresivní považuju povídky z kategorie, kde Chiang popisuje, že všechno je jen důsledek náhody. Nemůžeme výsledek nijak ovlivnit, a proto nic nemá smysl. Typickým příkladem je povídka Hell is the Absence of God, kde lidi žijou ve světě, kde se běžně zjevujou andělé a přináší s sebou zázraky, ale i zkázu. A obojí se vyskytuje zcela náhodně. Je jedno, jestli jste hluboce věřící nebo Boha nenávidíte. Nakonec to nijak neovlivní, jestli vás odmění nebo potrestá. Tohle byl ten nejdepresivnější příběh, kterej jsem kdy četla, a konec mě naprosto odrovnal... neboli ze srdce doporučuju!

Thus would men know their place.

V podobným duchu se nese i Tower of Babylon, kde lidi staví obrovskou věž, aby se dostali do nebe. Známej příběh s originální zápletkou. Nebo Division by Zero, kde geniální matematička ztratí vůli žít, když se jí povede nevyvratitelně dokázat, že veškerá matematika od základní algebry neplatí.

Evoluce inteligence

I've gained more new synapses than anyone previously studied; it's an open question as to how high my intelligence will go. I can feel my heart pounding when I think about it.

Je tu i pár hodně technických povídek o tom, jaký by to bylo, kdyby proběhla "evoluce" lidský mysli a existovali super inteligentní lidi. To by samo o sobě nebylo nic zas až tak novýho nebejt faktu, že tu Chiang dopodrobna (hooodně dopodrobna) popisuje neurologický změny, který takovou změnu doprovází, a až kam by taková inteligence mohla dojít (Understand), nebo jaký by to bylo, kdyby tuhle nadlidskou inteligenci získal jen někdo a veškerá věda by se stala obsoletní a geniální vědci tak ztratili smysl svýho života (The Evolution of Human Science).

Lidi jako bohové

Humanity would become a vehicle for the name as well as a product of it. Each generation would be both content and vessel, an echo in a self-sustaining reverberation.

Poslední kategorii bych popsala jako lidi, kteří vytváří novej inteligentní druh, a jelikož jsem si nemohla nevšimnout paralely se stvořením lidstva podle Bible, stávají se tak v podstatě Bohem. Nejvíc se biblickýmu stvoření blíží povídka Seventy-Two Letters, která vypráví o židech, kteří golemům vdechujou život pomocí různých kombinací písmen. A snaží se najít takovou kombinaci, která by golemům umožnila, aby se mohli sami reprodukovat, a která by nakonec lidem umožnila rozmnožování in vitro. Neříká Bible cosi ve stylu na počátku bylo Slovo?

It has long been said that air (which others call argon) is the source of life. This is not in fact the case, and I engrave these words to describe how I came to understand the true source of life and, as a corollary, the means by which life will one day end.

Dál bych sem zařadila The Lifecycle of Software Objects, jednu z nejdelších povídek z celý sbírky. Vypráví o postupným začleňování umělý inteligence - softwarových bytostí schopných se učit - do společnosti. Jak postupně získávají práva a pozdější generace ani nerozlišujou, jestli se baví s někým z masa a kostí nebo s kusem programu. Anebo povídku Exhalation, kde už novej druh existuje a čelí svýmu nevyhnutelnýmu zániku.

Liking What You See: A Documentary

Beauty is the promise of happiness.

- Stendhal

Poslední, zmíněná nezařazená povídka, pojednává o lookismu. Rozebírá, jak by se měl uznávat jako stejná forma diskriminace jako rasismus nebo sexismus. Je nepopiratelným faktem, že kromě subjektivní krásy existuje i objektivní krása. Studie dokázaly, že čím mají lidi symetričtější obličej, fyzicky míň vybočujou od průměru nebo mají zdravější pleť, tím jsou obecně považovaní za atraktivnější. Všechno se to děje podvědomě, kdy mozek při pohledu na atraktivní osobu naše tělo zaplavuje chemickýma látkama. Důsledkem je to, že iracionálně považujeme atraktivní lidi za lepší, inteligentnější, sympatičtější. Dokážou nás svou krásou doslova okouzlit/oblbnout. A teď si představte, že by existoval způsob, jak týhle chemický reakci zabránit - nedokázali bysme posoudit, kdo je atraktivní a kdo ne.

Celá povídka je jedna velká debata o tom, jestli u studentů povinně vypnout tuhle reakci nebo ne - krásných lidí, kteří jsou pro vypnutí, protože mají pocit, že se nikdo nedívá pod povrch, a kteří jsou i proti vypnutí - proč nevyužít něco, čím je příroda nadařila? Čím se to liší od jiných talentů? Ale i vědců, profesorů nebo samotných studentů. Hromada pádně zdůvodněných pro i proti. Nakonec jsem byla tak zblblá, že bych se sama nedokázala rozhodnout, jestli bych byla pro nebo proti. Navíc jsem si nemohla nevšimnout paralely s dnešní dobou, kdy se řeší, jestli by studenti měli povinně nosit jednotný uniformy.

Shrnutí

Kdybych měla hodnotit jen obsah, musela bych tu nadšením skákat až ke stropu. Chiang z většinou naprosto triviální myšlenky udělal veledílo na zamyšlení. Zdánlivě vypráví o něčem, zatímco hlavní myšlenka tkví v úplně něčem jiným. A je jen na vás, jak si tyhle podtóny vyložíte vy. Kdyby tenhle článek psala jiná osoba, možná by byl obsahově úplně jinej. Kupříkladu na GR jsem četla názor, že jsou povídky o snaze vyrovnat se s neočekávanou změnou. A není to špatně. Já jen vidím hlavní myšlenku v něčem jiným. Absurdita, zbytečnost, nevyhnutelnost, ale i naděje lidskýho života. A jedna velká ironie.

Navíc Chiang do každý povídky vdechl takovou originalitu, že jsem jen potichu žasla. Bohužel si myslím, že spousta lidí tenhle fakt nedocení, protože zároveň vzal slovo sci-fi - vědecká fikce - až příliš doslova. Některý (haha, většina) pasáže se četly jako odborný články. Zároveň byly některý povídky psaný neosobně - z třetí osoby, skoro jako kdyby nám daný události převypravovala jakási omnipotentní osoba. Tenhle styl mi osobně moc nesedl a občas mi bránil užívat si obsah.

Jsou knihy, který jsou tak krásně čtivě napsaný, až se vám chce brečet nadšením a jste skoro ochotní ignorovat prázdnej či mizernej obsah. Pak existujou knihy jako Stories of Your Life, který mají takovou hloubku, originalitu, substanci, že byste klidně darovali vlastní ledvinu, pokud by to zaručilo, že takových knih bude víc. A jste skoro ochotní odpustit ne příliš čtivěj styl. I když jsem ze začátku zvažovala, že tuhle knihu nenápadně dropnu, ani trochu nelituju času a energie, kterou jsem na tuhle sbírku nakonec vynaložila. Dostala jsem tolik zajímavých námětů k zamyšlení, že nad spoustou z nich budu nejspíš dumat celej život. Na jednu stranu se tuhle sbírku bojím někomu doporučit ve strachu, že mi pak budete posílat výhrůžný dopisy, ale na druhou stranu se mi chce křičet přečtěte si to! Můžeme pak spolu filozofovat o nesmrtelnosti brouka ;)