Láska na druhý pohled?

Poslední dobou začínám přehodnocovat svoje názory na knihy, který jsem přečetla. Když pominu fakt, že se moje názory mění s časem - o to, nad čím jsem jásala rok dva zpátky, bych teď možná ani nezavadila pohledem - tak začínám zjišťovat, že by možná mohl bejt i jinej důvod proč poupravit svoje hodnocení.

Na všechno se dá dívat jinak

Začnu zdánlivě trochu mimo. Nedávno jsem vykládala, že jsem si udělala marvelovskej maraton. Zastávala jsem názor, že i když se na ty filmy pěkně dívá - přece jen je tam spousta akce, vtipu a urostlých chlapů ve spandexu - tak že nemají žádnou hlubší hodnotu. Ale! Podívala jsem se pak na pár rozhovorů s hercema i režisérama a viděla, jak se zápalem vypráví o jednotlivých postavách, jejich pohnutkách a emočním rozpoložení v některých scénách, jejich historii a vývoji. Jejich nadšení bylo nakažlivý, i když jsem chvilkama měla dojem, že mluví o něčem jiným, než jsem viděla.

Tak jsem si udělala marvelovskej maraton číslo dvě (ano, říkala jsem, že mi volno nesvědčí) a najednou jsem jejich příběhy viděla v novým světle a nechápala jsem, jak jsem předtím mohla bejt tak slepá. Vždyť je tam spousta hlubokých myšlenek, psychologie a komplikovaných charakterů! Stalo se z toho totiž něco osobnějšího a i když stále vidím všechny chyby, díky hlubšímu porozumění si mnohem víc všímám zmíněných kladů a emocí.

Přimělo mě to zamyslet se nad mým nezájmem či rovnou opovržením nad některýma filmama a knihama. Co kdybych si přečetla nějaký rozhovory s autorama? Poslechla si jejich zdůvodnění některých scén, jejich vysvětlení a důvodu, proč je tam dali, a co chtěli, aby čtenáři/diváci v jejich příbězích cítili? Byla by pak moje reakce na jejich dílo stejná? U většiny filmů, u kterých jsem to vyzkoušela, se moje hodnocení změnilo z dobrý na skvělý nebo aspoň z otřesný na ucházející. Proč by to u knih mělo bejt jiný? Jsem zrovna uprostřed zkoušení se Shakespearem, protože k němu je dodatečných informací hromada. A zatím se zdá, že to funguje.

Před pár dny jsem vyslechla rozhovor dvou slečen na téma knihy. Jedna z nich neustále opakovala, jak knihy miluje. A vzápětí se pustila do pomlouvání všech možných žánrů a knih. Jak ji to nebaví a nelíbí se jí to, jaká je to kravina a podobně. Některý ze zmíněných knih se mně naopak líbily a při poslechu jejího zdůvodnění, jsem se v duchu vztekala jasně že se ti to nelíbilo, vždyť jsi vůbec nepochopila pointu. Dost mě to mrzelo. A pak jsem se sama zastyděla, protože jsem se v ní v některých ohledech poznala. Sama rychle odsuzuju knihy, který se mi nelíbily, aniž bych se o nich obtěžovala zjistit něco víc.

Takže závěr? Většina autorů svoje dílo tvoří měsíce nebo dokonce roky. Museli přemejšlet nad každou scénou, každou větou a každým slovem. Je to jejich dítě, do kterýho vložili svoje srdce a spoustu úsilí. To nejmenší, co jako čtenář můžu naoplátku udělat, je pokusit se vynaložit aspoň zlomek jejich námahy a číst víc pozorně. Aneb míň buzerace a víc snahy pochopit. Třeba mi vážně něco uniká.