středa 28. listopadu 2012

Mí listopadoví hrdinové...

Tenhle měsíc byl pro mě z hlediska počtu přečtečtených knih poměrně slabej. A přesto se mi povedlo získat dva zářezy do svýho seznamu hrdinů. Doufám, že nesnižuju standardy. A stejně jako minulej měsíc jde o jednoho novýho hrdinu, se kterým jsem se seznámila teprve tenhle listopad, a o jednoho staršího a už zmiňovanýho, se kterým jsem se znova potkala, i když jsem se o tom nezmínila.

Banokles

(Trilogie Troy - David Gemmel) 

V týhle gigantický sérii s obrovským počtem významných postav mě jich zaujalo víc. Ale byl to až nečekaně Banokles, kterej mě chytil a já s překvapením zjistila, že až do konce nepustil. Protože s ním přišla do příběhu spousta humoru a to já můžu. Pobaveně, a často nevěřícně, jsem sledovala jeho osudy, kdy začal jako řadovej voják elitní mykénský jednotky, aby byl vyhlášenej za zrádce, byl pirátem na útěku, byl ithackým námořníkem, zachráncem slečen v nesnázích, stal se členem Hektorovy elitní jednotky, aby se najednou stal generálem thráckýho prince a ke konci dokonce králem (a ne Thrácký říše). Zkrátka měnil strany, ať už mezi spřátelenýma nebo nepřátelskýma národama. Ale to nejhorší (a nejlepší) na tom bylo, že o žádnou z těch změn neusiloval a vždycky k tomu přišel jak slepej k houslím. Jediný, co kdy od života chtěl, bylo dobrý jídlo, džbán vína a pár lehčích ženštin. Zodpovědnost byla to poslední, co si přál.
Banokles walked away, hungry and confused. No one had bothered to ask him whether he wanted to be a general, and no one had mentioned payment of any kind.
Banokles si nedělal vrásky s minulostí ani se nebál budoucnosti, protože pro něho existovala jen přítomnost. V jednoduchosti je prostě síla a tak i vypadal jeho přístup k životu. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli byl vyloženě blbej nebo jen bezstarostnej.
“It’s not natural to think all the time. Best to leave that to old men. They need to think. It’s all they have left.” 
Skoro to vypadá, že na něm v podstatě není nic dobrýho, že je to jen prostej blbeček, co má místo mozku svaly. Ale Banokles je hlavně v jádru dobrák, kterej by se pustil i do sebevražednýho boje pro záchranu ostatních. Lidi to k němu táhlo, protože v něm nebyla žádná přetvářka, vždycky byl veselej a nikdy se na nikoho nedokázal dlouho zlobit, i když byl neustále v centru rvaček. Byl tak trochu jako přerostlý dítě, který si člověk zamiluje a ani neví jak.
“There is more to war than planning, my friend,” he said quietly. “All the strategy comes to nothing if the men are not willing. When you led that charge, the men followed you, their hearts full of fire and belief. That is something gold cannot buy. You are their inspiration. They believe in you. They would ride into Hades if you asked them to. You need to understand this. You make Tudhaliyas angry not because you are stupid but because he cannot learn to be like you. He can understand the logistics of war, he can master all the skills and the strategies, but he cannot inspire. Truth is, neither can I. It is a rare gift, Banokles. You have it.”

Victor Bayne

(PsyCop série - Jordan Castillo Price)

Můj oblíbenej hrdina z mý oblíbený série od mý oblíbený autorky. Co víc k tomu dodat. JCP slibovala, že by snad letos v zimě mohla vydat další pokračování a dostalo se mi místo toho kratičký (jako vážně kratičký) vsuvky o Vicovi a Jacobovi. Doufám, že to není to slibovaný pokračování! Každopádně mě to ale přimělo zase myslet na Vica, kterej je tahounem celý týhle série a kvůli komu ji mám vlastně tak moc ráda.

Vica jsem už trochu popisovala v recenzi, takže jen pro připomenutí - Vic je médium a vidí duše mrtvých lidí (občas, když to přežene, tak i akvarijních rybiček). Je natolik silnej, že je nejen vidí, ale nedokáže je často ani odlišit od skutečných lidí (pokud jim zrovna nechybí část těla nebo neprochází zdma) - může s nima mluvit, slyší je, občas dokonce i fyzicky cítí. Pro vyšetřování vražd je to sice užitečná vlastnost, ale pro něho osobně zas až tak ne. Kdo by chtěl neustále vidět, jak lidi umírají? Navíc občas to chce trochu soukromí. Je proto neustále sjetej na prášcích tlumící jeho schopnosti. Nevím, jestli je to těma práškama nebo tím, že toho už viděl a zažil tolik, ale popsala bych ho jako cynickýho flegmatika, kterej má extrémně malý sebevědomí. Ani nevím, jestli je něco takovýho možný. Nevím, co to na něm je, ale já ty jeho zmatený a sebeironický duševní monology miluju. Jen on dokáže z vraždy udělat komedii.
I tried to look really focused as I shook her hand, but maybe I was just kinda making my pale blue eyes bug out at her instead. Three frigging Auracels, three, not even counting the one I’d had the night before, and the whole world seemed like it was made out of cotton candy with some interesting sprinkles thrown in for shits and grins. I’d come right over from the party and I hoped to God I didn’t smell like sex. I thought our encounter was brief and furtive enough that I probably didn’t. I considered taking up smoking to cover any inappropriate smells I might someday harbor. I didn’t necessarily have to inhale if I didn’t want to.
“Are you medicated?” Warwick said. Because it’s so professional to accuse someone of being high right as you introduce them to their new partner. It’s some kind of newfangled team-building exercise, all the rage in L.A.
“I was at my partner’s retirement party,” I snapped, deciding I would have to admit to one Auracel, but not three. They couldn’t prove I’d taken three without a really expensive and time-consuming drug test. “What do you think, I wanted that idiot who hung herself in his garage to follow me around the whole afternoon? That’s my idea of a great party, lemme tell you.”

Žádné komentáře:

Okomentovat