čtvrtek 22. listopadu 2012

Série Darkover - Marion Zimmer Bradley

Zase jsem jednou seděla a dumala nad tím, co si přečíst dalšího. A jak už u mě bejvá zvykem, myšlenky mi sklouzly ke knihám, který jsem už přečetla a vzpomněla jsem si na Darkover. A v tu chvíli jsem cítila hroznou potřebu si sednout a začít číst už snad po sto padesátý celou sérii. Jedno kterou knihu, prostě si některou vybrat a při čtení se vrátit o nějakých těch patnáct let zpátky do doby, kdy jsem poprvý otevřela mou úplně první knihu ze série a hned první stránky mě chytily a dodnes nepustily. Co to na týhle sérii je, že ji můžu číst neustále dokola?

Ještě dneska si dokážu vybavit ten moment, kdy jsem k vánocům dostala tři knihy z cyklu Darkover. Což je co říct, protože normálně mívám potíže si vybavit i to, co se stalo před pár dny. Ležela jsem na zemi v obyváku napůl schovaná za stolem a nedočkavě jsem otevřela první z těch knih, který se mi rodiče rozhodli koupit. Byla to Vládkyně jestřábů, což je až "druhej" díl, naši mi nějak opomněli koupit ten první... Ale to vůbec nevadilo. Zamilovala jsem se hned po pár stránkách do hlavní hrdinky Romilly a toho divnýho světa jménem Darkover.

Vždycky jsem byla spíš klučičí typ - panenky jsem věnovala bráchům a radši si hrála s jejich autíčkama, běhala jsem po lesích a lozila po stromech a dodnes mám odpor k sukním a čemukoliv vyloženě ženskýmu. Proto jsem se hned vzhlídla v Romilly, která se vzepřela svýmu osudu urozený dcerky, kterým by bylo vysedávání s jinýma dámama a žvanění o blbostech, vyšívání a ve vhodným věku bohatej manžel, pro kterýho by se stala chodící dělohou pro jeho potomky. Romilly radši pobíhala po venku v kalhotách, jezdila na koni a lovila s jestřábama, než aby se učila šít nebo krásně psát. A když se v ní probudila schopnost laranu, kterou má většina z urozených rodů a která se u ní projevila schopností vcítit se do zvířat, komunikovat s nima, přenýst do nich svoje vědomí a vidět tak a cítit to, co ony, byla jsem u vytržení. Chodila jsem pak několik dní s hlavou v oblacích a představovala jsem si, že umím mluvit se zvířatama a pokoušela jsem se sdělit svoje myšlenky a přání všem psům a kočkám, který jsem po cestě potkala. Ne, že by mě chápali.

Doslova jsem pak zhltla všechny knihy, který jsem od ní objevila. Darkover se čte moc dobře, protože v podstatě každá kniha se dá číst samostatně, jedno v jakým pořadí. A každá mi tehdy přišla nesmírně originální. Po Romilly, která utekla z domu, aby se mohla stát Amazonkou a nakonec skončila ve válce, jsem si četla Královnu bouře, kde byly popisovaný další druhy laranu, jako schopnost ovládat počasí nebo vidět všechny možný budoucnosti. Pak přišli Dvojníci a já jen s hubou dokořán četla, jak leronisové z Darkoveru rozložili na atomy člověka ze vzdálený Terry a zase ho molekulu po molekule složili na Darkoveru, aby měli pro svýho panovníka dokonalýho dvojníka, kterej by vypadal a myslel přesně jako on. Dostala jsem tím tak moje milovaný téma a tím je střetávání dvou naprosto odlišných kultur. A zároveň jsem nahlídla do druhý strany tohohle cyklu - obyvatelé Terry, jejichž ztracená koloniální loď kdysi dávno osídlila Darkover. To celý sérii dodalo zcela novej rozměr, protože to už nebylo obyčejný fantasy zasazený do rádoby feudální společnosti, která je ryze patriarchální a kde většina lidí umí číst myšlenky a někteří mají i další neuvěřitelný schopnosti. Najednou to bylo i scifi a pojem scifi fantasy pro mě byl do tý doby naprosto neznámej.

Proto mě  naprosto nadchla pozdější trilogie v tomhle cyklu - Přetržený řetěz, Dům Thendara a Město kouzel. Byl to počátek znovuobjevení Darkoveru Terrany, kteří si na tuhle feudální planetu přiletěli ve vesmírných lodích a rozhodli se zahájit diplomatický styky. Dostala jsem tak můj novej oblíbenej žánr scifi fantasy v maximální dávce a střet dvou kultur tak odlišných, jak to je jen možný.

Ale nebyla to jen v tý době pro mě naprostá originalita celýho cyklu, co mě k tomuhle tak táhlo. Protože by to nevysvětlovalo to, proč se k tomu v dnešní době, kdy se s všelijakýma fantasy roztrhl pytel, neustále vracím. Jsou to typický bradleyovský postavy, který se vzpírají svýmu osudu, životům, který pro ně někdo předem naplánoval. V jejích knihách hrdinové zápasí se svým dosavadním životem, hledají sami sebe, aby si pro sebe nakonec vybrali svoji vlastní cestu. A jelikož jsou hlavní postavy většinou ženy, dalo by se říct, že knihy Bradleyový jsou tak trochu feministický. Ženy bojující v patriarchální společnosti za rovnoprávnost. Ale jelikož knihy v tomhle cyklu psala v sedmdesátých až devadesátých letech, není se čemu divit, protože tehdy byla ještě nerovnoprávnost pohlaví poměrně zjevná.

Mám doma všech osm knih, který byly přeložený do češtiny, a už jsem je četla tolikrát, že už jsou pro mě jejich postavy jako staří známí. Když jsem si konečně vypilovala angličtinu na dostatečnou úroveň, abych se mohla poohlížet i po anglicky psaných knihách, zjistila jsem s hrůzou (a nadšením), že autorka před svou smrtí stihla napsat v tomhle cyklu přes třicet knih! Letos jsem si přečetla pár dalších, nepřeložených do češtiny, ale moc mě nenadchly. Nevím, jestli je to tím, že si Knižní klub vybral ty nejlepší, takže ostatní knihy jsou ve srovnání horší, nebo jsem si vybrala špatný knihy, anebo jestli je to jednoduše tím, že přece jen už uběhlo víc jak patnáct let a můj vkus a nároky na knihy jsou už někde jinde a těchhle osm knih miluju jen proto, že je znám už tak dobře. Ale Bradleyová pro mě bude už napořád mojí oblíbenou autorkou a rozhodně to s Darkoverem nevzdávám a budu zkoušet další a další v naději, že objevím další poklad, kterej si budu chtít číst znova a znova.

Žádné komentáře:

Okomentovat