Už je to hooodně dlouho, co jsem naposledy psala podobnej článek. V duchu jsem se už radovala, že narážím na samý dobrý knihy. Nečekala jsem, že budu rozebírat svoje zklamání jen měsíc po svým předsevzetí, že se na knihách budu snažit najít co nejvíc pozitivního a budu je míň buzerovat. Nebo že jich bude tolik. Je sice pravda, že jsem na nich dokázala najít i klady a důvody, proč by se někomu daný knihy mohly líbit, ale nezměnilo to nic na faktu, že jsem se při jejich čtení často nehorázně nudila.
The Rook - Daniel O'Malley
supernatural, série
O týhle knize jsem už mluvila ve svých objevech. A moje očekávání se vyplnilo přesně do puntíku. Snad nikdy jsem se takhle netrefila! Bohužel se vyplnily i moje obavy, že se tu toho dá tolik zkazit.
Námět se mi líbil - sliboval kombinaci Bourneova mýtu a X-menů. Myfanwy (rýmuje se s Tiffany) je členkou supertajný verze CIA, kde většina členů má nějaký nadpřirozený schopnosti. A naše hlavní hrdinka zároveň postrádá jakýkoliv vzpomínky a někdo se ji snaží zabít.
Nefungovalo to ale pro mě hned z několika důvodů. Bylo to neuvěřitelný - celej příběh se odehrává v rozpětí dvou tejdnů, během kterých člověk s absolutní amnézií dokáže plnohodnotně zastávat svou práci, i když je jedním z vůdčích členů organizace - zvládá perfektně administrativu, schůzky, ale i akce v terénu a to mnohem líp než předtím. Navíc během takhle krátký doby dokáže odhalit, kdo je zrádce, i když původní Myfanwy se to nepovedlo ani za několik měsíců usilovnýho pátrání. Ve chvíli, kdy mám pocit, že je něco přitažený za vlasy a autor má čtenáře za idioty, ztrácím rapidně zájem.
Bylo tam zbytečně moc nerelevantních informací v nevhodnou dobu - původní Myfanwy věděla, že přijde o vzpomínky, zanechala si teda pro svoje budoucí já hromadu dopisů. Bohužel tyhle dopisy jsou kombinace flashbacků a informační záplavy, což jsou dvě věci, který bytostně nesnáším. Rozhodně nepomohlo, že byly v knize umístěný skoro vždycky v momentu, kdy se začalo dít něco napínavýho. Myfanwy možná umírá? Hej, pojďme si přečíst o příhodě s dračím vejcem. Který mimochodem nemá s příběhem absolutně nic společnýho. Tomu říkám studená sprcha. A dopisy byly čím dál tím delší a častější a ke konci jsem už i začala přeskakovat stránky. V rámci aspoň nějaký objektivity jsem to spočítala - přes čtyřicet procent knihy tvoří dopisy. Navíc se nemůžu ubránit dojmu, že autor bere tyhle dopisy jako jakousi berličku, kterou obchází worldbuilding.
Přišlo mi, že se autor nemohl rozhodnout, jestli chce napsat thriller nebo komedii. Nepovedlo se mu ani jedno. Myfanwy srší vtipem a žádnou situaci jsem tak nemohla brát vážně. Lidi umírají? Haha. Myfanwy asi brzo umře? Hahaha. Objeví se nepřítel Voldemortova kalibru a mně je to fuk, ale pojďme se mu vysmát do tváře. Není to dostatečně vtipný, abych to mohla brát jako komedii nebo aspoň parodii, a není tu aspoň trochu temná atmosféra, abych to mohla brát jako thriller. Je to podivný... cosi.
Moje výhrady se můžou zdát vážný (mohla bych přidat nekonzistentnost psychologie postav nebo vyřešení zápletky ve stylu deus ex machina), ale kniha má opravdu potenciál. Ze začátku byla super a hltala jsem jednu stránku za druhou. Kdyby se trochu ubralo na infantilnosti a přidalo na serióznosti a tak od třetiny vymazaly všechny dopisy, dostali bysme sice jen útlou knížečku, ale aspoň by mě bavila. Se sérií pokračovat nebudu.
Landline - Rainbow Rowell
paranormal
Námět se mi líbil - sliboval kombinaci Bourneova mýtu a X-menů. Myfanwy (rýmuje se s Tiffany) je členkou supertajný verze CIA, kde většina členů má nějaký nadpřirozený schopnosti. A naše hlavní hrdinka zároveň postrádá jakýkoliv vzpomínky a někdo se ji snaží zabít.
Nefungovalo to ale pro mě hned z několika důvodů. Bylo to neuvěřitelný - celej příběh se odehrává v rozpětí dvou tejdnů, během kterých člověk s absolutní amnézií dokáže plnohodnotně zastávat svou práci, i když je jedním z vůdčích členů organizace - zvládá perfektně administrativu, schůzky, ale i akce v terénu a to mnohem líp než předtím. Navíc během takhle krátký doby dokáže odhalit, kdo je zrádce, i když původní Myfanwy se to nepovedlo ani za několik měsíců usilovnýho pátrání. Ve chvíli, kdy mám pocit, že je něco přitažený za vlasy a autor má čtenáře za idioty, ztrácím rapidně zájem.
Bylo tam zbytečně moc nerelevantních informací v nevhodnou dobu - původní Myfanwy věděla, že přijde o vzpomínky, zanechala si teda pro svoje budoucí já hromadu dopisů. Bohužel tyhle dopisy jsou kombinace flashbacků a informační záplavy, což jsou dvě věci, který bytostně nesnáším. Rozhodně nepomohlo, že byly v knize umístěný skoro vždycky v momentu, kdy se začalo dít něco napínavýho. Myfanwy možná umírá? Hej, pojďme si přečíst o příhodě s dračím vejcem. Který mimochodem nemá s příběhem absolutně nic společnýho. Tomu říkám studená sprcha. A dopisy byly čím dál tím delší a častější a ke konci jsem už i začala přeskakovat stránky. V rámci aspoň nějaký objektivity jsem to spočítala - přes čtyřicet procent knihy tvoří dopisy. Navíc se nemůžu ubránit dojmu, že autor bere tyhle dopisy jako jakousi berličku, kterou obchází worldbuilding.
Přišlo mi, že se autor nemohl rozhodnout, jestli chce napsat thriller nebo komedii. Nepovedlo se mu ani jedno. Myfanwy srší vtipem a žádnou situaci jsem tak nemohla brát vážně. Lidi umírají? Haha. Myfanwy asi brzo umře? Hahaha. Objeví se nepřítel Voldemortova kalibru a mně je to fuk, ale pojďme se mu vysmát do tváře. Není to dostatečně vtipný, abych to mohla brát jako komedii nebo aspoň parodii, a není tu aspoň trochu temná atmosféra, abych to mohla brát jako thriller. Je to podivný... cosi.
Moje výhrady se můžou zdát vážný (mohla bych přidat nekonzistentnost psychologie postav nebo vyřešení zápletky ve stylu deus ex machina), ale kniha má opravdu potenciál. Ze začátku byla super a hltala jsem jednu stránku za druhou. Kdyby se trochu ubralo na infantilnosti a přidalo na serióznosti a tak od třetiny vymazaly všechny dopisy, dostali bysme sice jen útlou knížečku, ale aspoň by mě bavila. Se sérií pokračovat nebudu.
paranormal
Tohle je asi největší zklamání ze všech. Ale jako třetí kniha od Rowellový, co jsem četla, mi konečně definitivně objasnila, proč mám její knihy ráda, nebo proč mi zrovna tahle nesedla.
Landline vypráví příběh Georgie, která je už patnáct let vdaná, miluje svoje dvě děti, má práci, která ji baví, a zrovna je na pokraji splnění si svýho životního snu. Oba manželé se sice pořád milujou, ale začínají si uvědomovat, že láska někdy nestačí, obzvlášť, když jsou každej jinej a jsou spolu nešťastní. A to je asi hlavní myšlenka knihy - co když láska nestačí?
Předchozí knihy mě zaujaly svýma hrdinama, se kterýma jsem se dokázala z větší části ztotožnit. U Attachments to byl hrdina, kterej i přes svůj pokročilejší věk stále nevěděl, co od života chce, a zmítal se někde na pomezí mezi dětstvím a dospělostí. U Fangirl to byla introvertní hrdinka, která dává přednost vysněnýmu světu před tím skutečným. Tady hlavní hrdinka zápasí s nefungujícím vztahem - něco, co plně dokážou ocenit lidi, kteří se svým partnerem žijou v jedný domácnosti aspoň takových deset let - a většinu času tráví psaním scénářů pro televizní sitcom. Na Georgie nebylo nic, co bych s ní měla nebo chtěla mít společnýho.
Stejně tak na knihách od Rowellový vždycky vyzdvihuju jejich reálnost. To tady bohužel nemůžu. Georgie má kouzelnej telefon, kterým volá svýmu manželovi - o patnáct let zpátky, kdy ještě nebyli svoji. Staví tak do kontrastu jejich vztah tehdy a teď. Je to skvělá myšlenka, ale proč je nutný uchylovat se ke kouzelnýmu telefonu?! Vzhledem k tomu, že se mi nelíbil ani film Dům u jezera, nebyla jsem nadšená ani z tohohle detailu.
Nebudu lhát, zhruba od půlky jsem začala přeskakovat stránky a už od začátku jsem hledala důvod, proč to dropnout. Tak moc jsem se při čtení nudila. Georgie byla jak poškrábaná deska - miluju tě, ale co když to nestačí? co když si zasloužíš někoho lepšího? a neustále dokolečka dokola. Bylo to úmorný, ubíjející a neskutečně otravný. Georgie je člověk, kterýho bych chtěla v reálu nakopnout, protože nad vším neustále skuhrá. Nepotřebuju, aby byly knihy nabitý akcí, stačí mi i kvalitní vývoj postav. Tady? Georgie žádným vývojem neprochází a z "kontrastu" jejího minulýho a současnýho já mám pocit, že žádným vývojem neprošla ani za posledních patnáct let.
Myšlenka byla dobrá, ale trochu zvláštně zpracovaná. Mám podezření, že má Landline trochu autobiografický prvky. Čte se to jako od někoho, kdo přesně podobnou situací prochází (mínus telefon). Ale že autorka vlastně nemá řešení a proto se i hlavní hrdinka v týhle knize bezcílně plácá a omílá pořád dokola to samý. Vlastně ani nevím, pro koho je tahle kniha určená. Ocenit ji dokážou hlavně lidi s podobnýma problémama (až na ten telefon jde o realistický vykreslení vztahu), ale pro ně bude možná příliš depresivní, protože žádný reálný řešení nenabízí.
Landline vypráví příběh Georgie, která je už patnáct let vdaná, miluje svoje dvě děti, má práci, která ji baví, a zrovna je na pokraji splnění si svýho životního snu. Oba manželé se sice pořád milujou, ale začínají si uvědomovat, že láska někdy nestačí, obzvlášť, když jsou každej jinej a jsou spolu nešťastní. A to je asi hlavní myšlenka knihy - co když láska nestačí?
Předchozí knihy mě zaujaly svýma hrdinama, se kterýma jsem se dokázala z větší části ztotožnit. U Attachments to byl hrdina, kterej i přes svůj pokročilejší věk stále nevěděl, co od života chce, a zmítal se někde na pomezí mezi dětstvím a dospělostí. U Fangirl to byla introvertní hrdinka, která dává přednost vysněnýmu světu před tím skutečným. Tady hlavní hrdinka zápasí s nefungujícím vztahem - něco, co plně dokážou ocenit lidi, kteří se svým partnerem žijou v jedný domácnosti aspoň takových deset let - a většinu času tráví psaním scénářů pro televizní sitcom. Na Georgie nebylo nic, co bych s ní měla nebo chtěla mít společnýho.
Stejně tak na knihách od Rowellový vždycky vyzdvihuju jejich reálnost. To tady bohužel nemůžu. Georgie má kouzelnej telefon, kterým volá svýmu manželovi - o patnáct let zpátky, kdy ještě nebyli svoji. Staví tak do kontrastu jejich vztah tehdy a teď. Je to skvělá myšlenka, ale proč je nutný uchylovat se ke kouzelnýmu telefonu?! Vzhledem k tomu, že se mi nelíbil ani film Dům u jezera, nebyla jsem nadšená ani z tohohle detailu.
Nebudu lhát, zhruba od půlky jsem začala přeskakovat stránky a už od začátku jsem hledala důvod, proč to dropnout. Tak moc jsem se při čtení nudila. Georgie byla jak poškrábaná deska - miluju tě, ale co když to nestačí? co když si zasloužíš někoho lepšího? a neustále dokolečka dokola. Bylo to úmorný, ubíjející a neskutečně otravný. Georgie je člověk, kterýho bych chtěla v reálu nakopnout, protože nad vším neustále skuhrá. Nepotřebuju, aby byly knihy nabitý akcí, stačí mi i kvalitní vývoj postav. Tady? Georgie žádným vývojem neprochází a z "kontrastu" jejího minulýho a současnýho já mám pocit, že žádným vývojem neprošla ani za posledních patnáct let.
Myšlenka byla dobrá, ale trochu zvláštně zpracovaná. Mám podezření, že má Landline trochu autobiografický prvky. Čte se to jako od někoho, kdo přesně podobnou situací prochází (mínus telefon). Ale že autorka vlastně nemá řešení a proto se i hlavní hrdinka v týhle knize bezcílně plácá a omílá pořád dokola to samý. Vlastně ani nevím, pro koho je tahle kniha určená. Ocenit ji dokážou hlavně lidi s podobnýma problémama (až na ten telefon jde o realistický vykreslení vztahu), ale pro ně bude možná příliš depresivní, protože žádný reálný řešení nenabízí.
MM, YA/NA
U knih od Anyty to je vždycky pokus omyl. Někdy to vyjde a někdy, jako teď, zase ne.
Kniha zachycuje zhruba deset let Cooperova života počínaje okamžikem, kdy jako dvanáctiletej zjistil, že je otec opouští kvůli jiný ženě. Jeho nenávist vůči nový rodině a pocity ublíženosti se postupně mění v lásku a spokojenost. A jeho nevlastní bratr se mění z nepřítele na nejlepšího kamaráda a až na objekt jeho posedlosti.
Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila nebo že bych se při čtení nudila. Dokonce mi téma kamenů, který Cooper už od malička sbírá, přišlo skvělý a přistihla jsem se, že mám chuť na ulici zvedat všemožný šutry. Ale na mě byla kniha přehnaně sladká. Ne romanticky sladká, díky bohu, ale rodinně sladká. Uh, což je pro mě osobně stejně nepřijatelný. A téma dvou do sebe zamilovaných nevlastních bratrů mi přišlo i trochu nepravděpodobný a náctiletý melodrama ve stylu vždyť jsme přece bratři opravdu nemusím. V konečným důsledku mi byl jejich osud ukradenej - skončí spolu nebo s někým jiným?
Příběh mě do sebe nedokázal vtáhnout a zanechal po sobě jen hodně povrchní dojem. Zklamání spočívá asi v tom, že i když mě tu nic vyloženě nerozčilovalo, tak tam nebyla ani jedna věc, která by mě nadšením zvedla ze židle, což se mi u Anyty ještě nestalo. Bylo to zkátka nemastný a neslaný. Zdůrazňuju, že pro mě. Tohle je ideálně milej příběh, kterej bude pro většinu naprostej trhák.
Žádné komentáře:
Okomentovat