pondělí 17. prosince 2012

Second Chances - T.A. Webb

Moje hodnocení: 2.5/5

Příběh popisující pády a vzestupy v osobním životě hlavního hrdiny v průběhu několika let. Bohužel vzestupů je pomálu a pády jsou natolik depresivní, že to je až na kapesník.

Narazila jsem na tuhle knihu poměrně nedávno, no, ona taky byla vydaná teprve před dvěma měsíci (koukám, že přesně na den). Zaujala mě obálka (tetování já můžu) a popis (hetero chlapy v MM můžu). Proto jsem se o ní i nadšeně rozplývala ve svých posledních objevech a neodolala jsem a hned, jak jsem měla tu správnou náladu pro čtení mírně depresivních příběhů, tak jsem se do ní pustila.

Úvod
Celej příběh je vyprávěnej v první osobě z pohledu Marka Jenningse, kterej nám vypráví o zhruba jedenácti letech svýho života. Mark je ve stresu - pracuje v neziskový organizaci, kde je momentálně zavalenej prací, jeho matka umírá a zrovna se rozešel se svým přítelem Brianem, kterej ho podváděl. Rozhodne se proto na radu svýho šéfa trochu relaxovat a začít chodit na masáže, kde se seznámí se svým masérem Antoniem a během času se z nich stanou nejlepší přátelé.

Autor přeskakuje děj, aby si ulehčil práci?
Jo, asi takhle nějak to začíná. Hned na začátek autor nasadí depresivní tón s umírající matkou a vzápětí jsem jedno velký wtf, když si Mark hledá maséra na gay stránkách - a přitom chce opravdu jen masáž. A najednou přijde další kapitola a děj se posune o několik měsíců dopředu bez toho, že by se autor nějak obtěžoval popsat, co se odehrálo během těch chybějících měsíců - Mark zase žije s Brianem - wtf?! Tohle není důležitý a prostě se konstatuje fakt, že se něco stalo, ale ne už, jak se to stalo? Tohle byl jeden z problémů, který jsem s touhle knihou měla - s každou novou kapitolou děj poskočí dopředu o několik měsíců nebo rovnou let. Přijde mi to jako podvod nebo autorův způsob, jak si ulehčit práci - prostě nám řekne, že se něco stalo, aniž by se obtěžoval s tím, že by nám ukázal, jak se to stalo. Ale to se dalo skousnout.

Nudnej příběh s kopou slz
Můj největší problém s touhle knihou je ten, že mě nijak nenadchla. První polovina byla ok, ale vůbec mě nezajímala. Nezajímal mě Mark, nezajímal mě Antonio, bylo to prostě takový... jalový. Pak se mě autor úspěšně pokusil rozbrečet. Hrdinové a jejich osudy mě nezajímají a já brečím? Někde se stala chyba. Autor Markovi házel do života tolik shitu, že to prostě jinak nešlo. Ale tenhle zvrat nesnáším, pro autora je to ode mě mínus - hrát úmyslně na city, když je zbytek nezajímavej? Pak mi to zabředlo do typickýho růžovýho pudinku a já byla povětšinou naštvaná nebo znuděná.

Hrdinové nelíbiví až ofenzivní
A když už je řeč o hlavních hrdinech, tak ti byli přinejmenším pochybní. Antonio je typickej macho typ člověka, kterej prohání jednu ženskou za druhou, ať už je to kdokoliv. Navíc má tendence říkat polopravdy a celkově rozhodně není někdo, s kým bych se chtěla nějak víc stýkat. Mark mi zase přišel tak trochu jako pokrytec, kterýho se ale autor nejspíš pokoušel vykreslit jako naprostýho svatouška a pana dokonalýho. No, nepovedlo se mu to. Možná, že to, že jsem nedokázala soucítit ani s jedním z hrdinů (Brian byl klasická podržtaška), byl důvod, proč jsem se nedokázala ponořit do příběhu a projevit zájem o to, co se s nima děje.

Přátelství a ne insta-love - hurá!
Přitom tam bylo to, co mám ráda - přátelství dvou chlapů, který jen hodně pozvolna přeroste v něco víc. Není tu žádná okamžitá láska na první pohled, Antonio je hetero, má dokonce syna, kterýho miluje, neokukuje chlapy, líbí se mu prsa a jeho sexuální život v tomhle směru nijak netrpí. Rozhodně o svý orientaci nezačne pochybovat, hned jak uvidí Marka. Mark má zase na druhou stranu Briana a je to láska jako trám a rozhodně se do Antonia nezamiluje jen proto, že je hetero a projevuje mu trochu náklonnosti. Bylo to reálný a uvěřitelný a to oceňuju.

Závěr
Hodnocení pro mě bylo docela těžký. Normálně dávám knihám, který mě nijak neurazily, ale na který během pár dní zapomenu, tři hvězdy. Jenže tady jsem se docela často přistihla, jak mi pohled sklouzává na konec stránky, abych zjistila, jak už jsem daleko a jak dlouho mi zhruba zabere, než bude konečně konec. Navíc jsem si kvůli nedostatku času udělala před přečtením víc jak tejden nedobrovolnou pauzu, takže bych se spokojila i se čtením etiket na jídle. Byla jsem dokonce v náladě na takovýhle téma. Zkrátka nemastný, neslaný, zapomenutelný, ale ne zas vyloženě že bych chtěla knihu vyhodit oknem.

Žádné komentáře:

Okomentovat