pondělí 4. února 2013

Stále na ně myslím...

Nedávno jsem narazila na problém. Ohodnotila jsem dvě různý knihy úplně stejně a přitom jsem necítila, že by byly rovnocenný. Můj první impuls byl buď u jedný snížit hodnocení, nebo u tý druhý ho naopak zvýšit. Problém je v tom, že ani jedna z nich si nezaslouží vyšší nebo nižší hodnocení. To bych ho pak musela snížit/zvýšit i u všech ostatních a tímhle stylem bych se dřív nebo pozdějc dostala mimo stupnici hodnocení. Proto spíš než řešit, který knihy jsou ve srovnání s ostatníma přehodnocený nebo podhodnocený, radši udělám čas od času shrnutí, který knihy z blogu se mi líbí i několik tejdnů po dočtení. Neboli knihy, na který stále čas od času myslím. Protože není čtyřka jako čtyřka, o ostatních kategoriích ani nemluvě.

~ Nedají mi spát ~

No Life But This - Astrid Amara (Irregulars)

MM, urban fantasy, crime

I když se mi více méně líbila celá antologie, tak kdykoliv si vzpomenu na tuhle knihu, je to kvůli povídce od Astrid Amary a žádný jiný. A myslím na ni poměrně často. A vždycky se přitom nemůžu ubránit zklamání, že tenhle příběh není jako samostatnej román. Nebo že nemá pokračování. Uchvátila mě originalita a propracovanost světa, kterej si autorka vymyslela. Myslím, že nebudu moc přehánět, když řeknu, že je to i přes svou krátkost snad nejlepší fantasy, který jsem kdy četla. Nemyslím nejkvalitnější, ok Duna nebo Pán prstenů jsou delší, propracovanější a nejspíš i kvalitnější, ale netrefili se mi do noty tak dobře jako tenhle příběh. U tohohle bych chtěla ságu podobnýho rozměru.

Special Forces - Marquesate & Aleksandr Voinov

MM, armáda

Tahle série by měla mít svou vlastní kategorii. Myslím na ni, když koukám v autobuse z okna. Myslím na ni, když usínám na přednášce. Myslím na ni, když stojím ve frontě v obchodě. Myslím na ni, když se sprchuju. Myslím na ni zkrátka vždycky, když dělám nějakou mechanickou činnost a myšlenky se mi někam rozutečou. A pokaždý mě až píchne u srdce, jak moc bych si to v tu chvíli chtěla znova začít číst. Je to jako droga a já pociťuju abstinenční příznaky. Bez nadsázky můžu říct, že je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy v životě četla. Není dokonalá, ale autoři mě dokázali do životů svých hrdinů vtáhnout natolik, že mě to naprosto pohltilo a prožívala jsem je často intenzivnějc než vlastní život (nezdravý, nebezpečný a návykový).
PsyCop série - Jordan Castillo Price

MM, paranormal, crime

Tahle série mi dokázala, že pokračování není vždycky na škodu. S každým dalším dílem ji zbožňuju víc a víc a jen myšlenka na to, že bych se snad mohla v blízký budoucnosti dočkat dalšího dílu, mi nedává spát. Svým nenuceným humorem se mi trefila přesně do vkusu a přesvědčila mě o tom, že duchařský příběhy nemusí bejt jen děsivý, ale že můžou bejt i úsměvný. Není to komedie, není to horor a přesto se týhle sérii nějak povedlo bejt obojím zároveň. Není tu žádný trauma, strýček Nedorozumění nebo velký Odhalení... je to nenáročný, čte se to samo a vždycky, když si chci zlepšit náladu, sáhnu právě po týhle sérii. Je to asi nejlepší komediálně hororově laděná kniha, na kterou jsem zatím narazila.
Trust Me - Astrid Amara (Hell Cop 2)

MM, urban fantasy, crime

Kupodivu mě nezaujala celá antologie a ani "první díl" příběhu od Astrid Amary. Nejspíš je ten první díl nutnej pro pochopení a vychutnání si tohohle volnýho pokračování, ale kdykoliv si na tenhle příběh vzpomenu, myslím na tuhle jeho druhou část a ta první vyšumí někam do ztracena. Líbilo se mi postupný stupňování napětí, frustrace a agrese. Stejně tak pro mě naprosto záhadná záhada ;) Je to jedna z nejlepších psychologicky laděných detektivek, který jsem v poslední době četla (Deset malých černoušků ale stále vede). A rozhodně stojí za zmínku fakt, že toho autorka dosáhla jen v pár desítkách stran.




~ Vzpomenu si na ně, když se řekne... ~
  
Ready Player One - Ernest Cline

dystopie, scifi, YA, v češtině

Na tuhle knihu si vzpomenu pokaždý, když se bavím s někým, o kom vím, že ho zajímají počítače, hry, knihy... zkrátka se spřízněnou duší, u který si neumím představit, že čte potají na záchodě zamilovaný románky. Vzpomenu si na ni proto, že je tady popsanej ultimátní sen všech náruživých hráčů RPG. A pokud ta osoba žila v osmdesátých letech, tím líp. Tohle je taková nostalgická vzpomínka na mládí, že kdykoliv někdo zmíní nějakej film nebo skupinu z tý doby, vzpomenu si na tuhle knihu. A kdykoliv hraju wowko, někdo zmíní virtuální realitu nebo si jen vzpomenu na starý hrací automaty - vzpomenu si na tuhle knihu. Je to takovej deník mýho dětství zkříženej s vlhkým snem všech technicky založených lidí.
The Child Thief - Gerald Brom

fantasy, horor, YA

Tak tohle mi přijde na mysl vždycky, když se s někým bavím o netradičním zpracování klasickýho tématu. Dokonce i pokaždý, když se dívám na seriál Once Upon a Time. A vždycky, když vidím nějakou nezvykle morbidní pohádku. Tohle je totiž realisticky zpracovaný fantasy (ať už to znamená cokoliv) s temným nádechem a kopou psychologie. A tohle pojetí se mi v mysli bije s pohádkou o Peteru Panovi - bije proto, že se v podstatě drží předlohy, jen ji bere až trochu moc doslova a realisticky - kdo by věřil věčnýmu boji mezi Panovýma dětma a pirátama kapitána Hooka bez jediný mrtvoly na kterýkoliv straně?
 Tell the Wolves I'm Home - Carol Rifka Brunt

dospívání, nemoc

S touhle knihou se vytasím pokaždý, když mi někdo naznačí, že čtu jenom brak, samý scifi nebo fantasy, paranormálno nebo dystopie. Zkrátka nic normálního, reálnýho, z tohohle světa. Tohle je tak normální, že už to snad víc ani nejde. Nejsou tu žádný vraždy, dokonce ani boháči, co by se zamilovávali do svých služek. A člověk by to ani nemohl nazvat brakem, protože je pravda, že už jsem hodně dlouho nečetla nic tak hlubokýho a zároveň prostýho. Nejsou tu žádný pozlátka, zvláštní efekty nebo velkolepý romance. Je to příběh o dospívání obyčejný holky a o tom, jak se vyrovnat se smrtí milovanýho člověka. Je to jednoduchý, je to krásný a kupodivu i povznášející.
The Island - Lisa Henry

MM, crime

Tak na tohle si vzpomenu pokaždý, když se někdo pohoršuje nad něčím "nemorálním" chováním - někdo někomu lže, podvádí ho, neobětuje se pro někoho, nebo nedej bože myslí nejdřív na sebe. Všechny tyhle naivní rozhořčení mě vždycky jen přimějou protočit oči v sloup - jako kdyby tohle nebylo naprosto normální a jako kdyby většina lidí nemyslela hlavně na sebe. A co? Přečtěte si tohle, když se chcete pohoršovat. Tady aspoň máte nad čím. A přesto bych chtěla vidět někoho, kdo by se v daný situaci zachoval jinak (pokud by měl aspoň trochu mozku a myslel aspoň krapet ve velkým). No, pro klid svědomí lidstva - ještě že se něco takovýho běžně nestává.
Limes Inferior - Janusz A. Zaidel

dystopie, scifi, v češtině

Tak kromě toho, že mi v paměti vyskočí tenhle titul, když někdo zmíní špatnou editaci (přečtěte si to po sobě, než to vydáte a chcete za to po lidech peníze!), vzpomenu si na tuhle knihu, i když se někdo baví o politice - obzvlášť, když někdo obhajuje komunismus nebo obecně totalitní společnosti založený na tom, že se o něčem rozhoduje plošně a ne individuálně. Naprosto nenásilným způsobem je tu ukázaný, jak je pro lidskou přirozenost takový uspořádání nesmyslný. I když by se totiž lidstvo z větší části dalo popsat jako tupý stádo a většina z nich by do nějaký pomyslný šablony spokojeně zapadla, vždycky se najde někdo, komu daný pravidla nevyhovujou a najde si nějakej způsob, jak je obejít. A ejhle! Díra v systému. A další! A za chvíli je systém jako řešeto.

Žádné komentáře:

Okomentovat