The Rithmatist - Brandon Sanderson (Rithmatist #1)

Moje hodnocení: 5/5

Úžasnej příběh alá Harry Potter, kterej ale dává magii zcela novej rozměr. Žádný otřepaný kouzelnický formule nebo vyvolenej hrdina, ale geometrie, strategie a jeden obyčejnej kluk.

Když jsem poprvý o The Rithmatist slyšela na blogu Luu (přečtěte si to, je to nádherná recenze), hned mě to zaujalo a říkala jsem si, že tuhle knihu prostě musím mít. Strašně ráda vyhledávám netradičně pojatý témata a pokud se to zároveň trefí do něčeho, čemu trochu víc rozumím, tak moje nadšení exponenciálně vzrůstá. A u týhle knihy mi nadšení zůstalo i po přečtení, i když by to člověk mohl brát jako alternativní verzi Harryho Pottera a tudíž něco podřadnýho. Nestydím se ale říct, že to svou kvalitou a originalitou HP dokonce překonalo. Nevěříte? Tak na co ještě čekáte, kupte si tuhle úžasnou knihu a přesvědčete se sami.

Rithmatika, Rithmatisti, Rithmatický...

Šestnáctiletej Joel chodí do školy, což by samo o sobě nebylo nijak zajímavý, kdyby ji nenavštěvovali i Rithmatisti. Rithmatistou se stane jen jeden z tisíce lidí a nikdo dopředu neumí říct, kdo se jím stane a kdo ne. Ti vyvolení jsou obdaření schopností ovládat Rithmatiku, neboli dávat určitým kresbám křídou "život". Učí se ovládat různý obranný a útočný formace a strategie a už od mala jsou trénovaní k povinný službě v Nebrasku, kde Rithmatisti už několik staletí brání lidstvo proti divokým křídovým stvořením. Není proto divu, že se na Rithmatisty pohlíží jako na hrdiny, elitářskou společnost. Nebo že samotní Rithmatisti se na obyčejný lidi dívají svrchu a straní se jich. 

Joel je Rithmatistama a vším, co se týká Rithmatiky, fascinovanej. Má nesmírnej cit pro Rithmatiku a perfektně ovládá geometrii, která je stavebním kamenem celý týhle vědy. Ve svých volných hodinách se pod záminkama plíží na cizí hodiny o Rithmatice. Zkrátka Joel je Rithmatika sem, Rithmatisti tam. Bohužel on sám Rithmatista není. Jeho sebeperfektnější kresby křídou zůstávají přesně jen tím - křídou.

Kopie Harryho Pottera?

Možná si říkáte, kde je sakra ten Harry Potter. No, máme tu školu, kde jsou Rithmatisti a obyčejní studenti, kteří se k sobě mají asi tak jako kouzelnící a mudlové v Bradavicích. Každoročně se tu pořádají turnaje mezi Rithmatistama (haló? famfrpál?). A i u hrdinů by se daly najít určitý paralely s HP. Joel je jako Hermiona, nebo spíš jaká by byla Hermiona, kdyby neuměla kouzlit - zná veškerou teorii, jak tu praktickou, tak i celou historii a svým zápalem pro věc leze ostatním na nervy. Kamarádí se s Melody, která sice Rithmatistkou je, ale nedokázala by nakreslit kružnici ani za zlatý prase - něco jako Ron, kterej sice mudla není, ale není mu to moc platný. Pak je tu ředitel, kterej je úplná kopie Brumbála, a arogantní profesor Rithmatiky, kterej pohrdá všema obyčejnýma studentama (Snapes). Stejně tak zápletka, kdy jsou mladí Rithmatisti záhadně unášení, až podezřele připomíná Tajemnou komnatu.

Ale kdeže...
Přesto při čtení nemáte ani chvilku pocit, že byste četli nějakou kopii HP. Ba naopak, HP ve srovnání s touhle knihou bledne. Joel není nějakej trapák, superhvězda, ke který by všichni vzhlíželi, že zachrání svět. Ne, je to jen obyčejnej kluk, kterýmu všichni naznačujou, že to s tou svou posedlostí už trochu přehání. Není Rithmatista, i když je celá kniha o Rithmatice. Je spíš outsider, kterej si všechno musí tvrdě vybojovat. Hned má moje sympatie. Ale je to hlavně příběh, svět, ve kterým se odehrává, kterým tahle kniha vyniká. Sanderson si vytváří svůj vlastní svět, alternativní k tomu našemu, a stejně tak nepoužívá už všeobecně známý a ohraný kouzla z většiny fantasy, ale vytváří si svou vlastní magii se svýma poměrně jednoduchýma pravidlama, který se ale dají všelijak kombinovat a vytvářet tak nekonečný množství různých formací a stylů bojů. Tam, kde se HP spoléhá na hrubou sílu (kouzla), Rithmatist dává přednost inteligenci a strategii. Stejně tak tu není jen obyčejnej záporák jako v HP, tady je jakási neznámá entita, nikdo tu vlastně neví, proti čemu bojujou. Jsou tu i teorie, že si Rithmatisti nepřítele jen vymysleli, aby si udrželi svou moc. Zkrátka tenhle svět je mnohem víc propracovanější a komplikovanější. Je tu i politika a náboženství, je tu i zajímavá otázka toho, jak se člověk vůbec stává Rithmatistou.

Nenašla jsem nic, co by se mi nelíbilo (a že jsem se snažila...)

Marně jsem při čtení hledala něco, co bych tomu mohla vytknout. Pro mě to byla skvělá knížka, u který jsem se ani chvilku nenudila. Bylo tu napětí, byly tu záhady, byla tu i akce (Rithmatický turnaje by byly můj oblíbenej sport) ale byla tu i zábava. Nebyla tu ani špetka romantiky, což je pro mě ohromný plus, i když pro někoho to může bejt nepřekonatelným problémem. Byla to pro mě dokonalá kombinace věcí, co mám ráda. Plus matematika, kterou miluju a studuju. Přečetla jsem si teda pár cizích recenzí, abych zjistila, co tu ostatním mohlo vadit. Jediný, co se nějak víc opakovalo, byla právě Sandersonova magie. Přišlo jim, že základy Rithmatiky vysvětloval až zbytečně podrobně a neustále se všechno točilo kolem Rithmatiky. Mně to tak nepřišlo, ale přece jen, jak už jsem řekla, já matiku miluju a Rithmatika je celá založená na geometrii, takže můžu bejt trochu zaujatá. Navíc byla celá kniha vyloženě prošpikovaná kresbama, který pomáhaly lepšímu pochopení. Ale chápu, že někdo prostě vidí kružnici nebo úsečku a v duchu křičí nudááá.

Doporučila bych ji všem, komu se líbil Harry Potter a rádi by si přečetli něco v podobným duchu. Doporučila bych ji všem, kteří se aspoň okrajově zajímají o geometrii nebo matematiku. Doporučila bych ji všem, kteří dávají přednost logice a inteligenci před kouzlama, ale přesto mají kouzla rádi. Doporučila bych ji všem, kteří rádi hrajou strategický hry ve stylu zabij svýho oponenta dřív než on zabije tebe.