sobota 22. září 2012

Lord of the White Hell - Ginn Hale

Moje hodnocení: 3.5/5

Tak jsem neodolala, zvědavost mě přemohla a vrhla jsem se na další knihu od Ginn Hale v nadějích, že když jí dám šanci se pořádně rozepsat, že mě snad ohromí a já si její dílo konečně zamiluju. Lord of the White Hell má ve dvou knihách dohromady přes sedm set stran, takže šanci jsem jí rozhodně dala. Jenže bohužel autorka udělala jen to - rozepsala se. Znáte to rčení, že někdy méně je více? Přesně to by se dalo říct o tomhle příběhu.

První kniha začala dost slibně. Mladý Kiram byl jako první Haldiim v historii přijat na Sagradskou akademii díky tomu, že vyhrál se svým mechanickým vynálezem královskou soutěž. Jeho spolužáci jsou Cadeleoňané, děti šlechticů a lordů. Nemohl by mezi nima bejt větší rozdíl. Pro přiblížení, Cadeleoňané jsou cosi jako až fanaticky pobožní křesťané - každej den chodí do kostela, modlí se, vykonávají pokání a věří v nebe a peklo. Haldiimové, nebo spíš jejich odnož Bahiimové, jsou zase cosi jako druidi - jsou úzce spojení s přírodou a věří v převtělování. Každopádně Kiram není ani jedno, v žádný náboženství nevěří, bere je spíš jako metafory nebo pověry, a proto je až v šoku, když zjistí, že s ním nikdo nechce sdílet pokoj z obavy o jejich duši. Přiřadí ho k Javierovi, o kterým se traduje, že v sobě má bránu do pekla, takže se o svou duši už bát nemusí.
“So you wouldn’t be afraid of a man who had been hell-branded? Who had the gate to a hell burning within him?”
Kiram simply shrugged. “I suppose not.”
“It wouldn’t worry you at all to, say, sleep in a room with him?”
Kiram exceluje spíš ve vědomostních předmětech, jako je například matematika, ale naopak hrubě zaostává ve válečných uměních, na který Cadeleoňané kladou největší důraz. Má proto problémy najít si mezi ostatníma kamarády. Nakonec se spřátelí s podobně beznadějnýma případama jako je on - s tlouštíkem Nestorem a pomatencem Fedelasem. Stejně tak pomalu nachází cestu k arogantnímu Javierovi, kterej ho vezme pod svoje ochranný křídla.
Only two other second years were as bad at swordplay as Kiram: Nestor Grunito, a plump youth who was obviously half blind, and Fedeles Quemanor, a tall, handsome, black-haired simpleton, who spent most of the class time singing the names of horses to himself.
Začátek se mi hodně líbil. Trochu mi to připomínalo Harryho Pottera, jen trochu dospělejšího. Popis života na akademii a ubytovně, překonávání Kiramových rozdílů ve výchově, přípravy na turnaj... to všechno jsem si užívala a strašně dobře se to četlo. Stejně tak pomalý odhalování Javierova tajemnýho Bílýho pekla, zjišťování, že to nebudou jen pověry, ale že skutečně existuje. Nebo tajemný prokletí, který postihuje už po generace celou Javierovu rodinu a který je příčinou Fedelasova pomatení.

Pak ale přišla romance a všechno to šlo nějak k šípku. Hned od začátku je jasný, že se bude jednat o romanci mezi Kiramem a Javierem, a poměrně dlouho se mi to i líbilo. Nejdřív šlo o obyčejný flirtování, který rázem utl strach z Javierovy víry, která něco takovýho rezolutně zavrhuje. Ale jakmile se dali dohromady, tak jsem o ně najednou ztratila zájem... Pro mě ta láska přišla moc rychle a měla jsem potíže jí tak nějak uvěřit.

Pak přišla kniha druhá a já si nepřozřetelně přečetla to kratičký shrnutí na goodreads. A tam byl tak obrovskej spoiler, že mi naprosto zničil jakýkoliv potěšení, který jsem ze čtení ješte mohla mít. Tam přímo řekli, kdo stojí za tím prokletím, i když v samotný knize jsme to měli odhalit až skoro úplně na konci. Proč?! Kdo to shrnutí napsal?! Honem ho zbijte! Možná bych na to sama brzo přišla a pak si stěžovala, jak je to průhledný, ale kdo ví? Takhle mi nedali šanci.

Co mi na týhle knize ale vadilo, byla její rozvláčnost. Častokrát se dlouhý pasáže vůbec nic nedělo, spousta scén tam byla naprosto nadbytečná a obecně kolikrát to mělo potíže udržet si mou pozornost. Občas tam sice hodili pár akčních scén, u kterých se mi až rozbušilo srdce, ale většinou skončily mnohem dřív, než jsem si je stihla začít pořádně vychutnávat. Stejně tak vztah mezi Kiramem a Javierem byl přinejmenším zmatenej. Ani sex mě nebavil. Někdy se na můj vkus rozepsali až moc a někdy zase málo, často se do děje ani nehodil...

To, na čem celej tenhle příběh stál, byly silný charaktery. Bylo jich tu opravdu požehnaně - profesoři, spolužáci, příbuzní a další. Nejvíc mě asi překvapivě dostal Elezar, Nestorův starší bratr, a Atreauovy úspěchy u žen mě vždycky dokázaly pobavit. Dohromady to vytvořilo opravdu uvěřitelnej svět, ne takový ty dvourozměrný příběhy, kde se vyskytuje jen hrstka hlavních postav, který se baví jen mezi sebou, a ostatní svět jako kdyby neexistoval. Tom a na kontrastu mezi jejich výchovou. Na tom, jak se Javier snažil překonat celoživotní náboženský učení, víru, že homosexualita je nepřípustná ohavnost a že síla, kterou ovládá, je zlo. Taky se mi líbila Haldiimovská kultura. Byla naprosto převrácená, než na co jsem zvyklá. Hlavou rodiny jsou ženy a dědí se po přeslici a proto jsou to synové, který se rodiče snaží "provdat" do nějaký bohatý rodiny, aby o ně bylo postaráno. Stejně tak jsou tam častý svatby mezi muži a nikomu to nepřijde ani trochu zvláštní. Taky se mi líbily "čáry" Bahiimů. Neprozradili toho sice moc, ale to, co ukázali, v sobě mělo ohromnej potenciál. Škoda, že se v tomhle směru autorka nerozepsala víc.

Když to shrnu, tak Ginn Hale mě opět nepřesvědčila. Lord of the White Hell byl poměrně naivní příběh, i když se snažil tvářit temně a tajemně. Ani romantická část mě nezaujala, spíš iritovala. Líbila se mi jen hrstka postav a pár akčních scén.

Žádné komentáře:

Okomentovat