středa 11. prosince 2013

Glitterland - Alexis Hall

Moje hodnocení: 4/5

Nádherně psanej příběh o psychicky nemocným člověku, kterej musí každej den bojovat s přáním umřít a jen s vypětím sil se drží svý příčetnosti. A kupodivu to dokázalo bejt zároveň srdcervoucí i úsměvný.

Znova a znova je mi dokazovaný, jak povrchní jsem. Glitterland se mi dostal do povědomí už poměrně brzo po svým vydání - lidi byli samý ochach a stříleli ze svých recenzí samý superlativa. Přesto mě to nijak nelákalo. Obálka je podle mě ohyzdná, popis zavádějící a celkově se mi do toho vůbec nechtělo. Proč? Utvořila jsem si dopředu názor, že se mi to nebude líbit, aniž bych se obtěžovala si nějak víc přečíst názory ostatních nebo aspoň nějakej úryvek. Až když mi to vyloženě doporučila moje kamarádka, tak jsem zjistila, že jsem se možná strašně unáhlila.

Ash Winters je maniodepresivní se záchvaty úzkosti. Je opravdová troska a jakžtakž pohromadě a příčetnýho ho drží jen pečlivě namíchanej koktejl prášků. Tohle není život ale jen přežívání. Samozřejmě ho jeho stav rozčiluje, vadí mu, že se k němu ostatní chovají jako k postiženýmu, lituje všech svých zničených snů, což jen dál napomáhá jeho depresi. Takhle to nemělo bejt, tohle přece není on. Až na to... že je.
There was little I feared more than happiness, that faithless whore who waited always between madness and emptiness. My moods, when they were not sodden with medication, could turn upon a tarnished penny; happiness was merely something else to lose.
Tenhle článek se ze sebe snažím vypotit už něco přes měsíc. Cokoliv jsem totiž napsala, mě jen přesvědčilo v tom, že tohle je kniha, která by se mi neměla líbit. Že je to něco, co si určitě nechci přečíst znova. Že je to příběh ve stylu Pretty Woman a z toho jsem už dávno vyrostla. Zkrátka se mi mě nedaří přesvědčit, že je to dobrá kniha. Natož skvělá. A jak pak mám přesvědčit potenciální čtenáře? Co si budeme namlouvat, nejsem žádnej Shakespeare. A proto už nebudu nic víc prozrazovat o ději. On je tady stejně vedlejší. I všechny ostatní postavy jsou víceméně vedlejší. Všechno je to o Ashovi.

Ash. Ash a jeho nemoc. Ash, parchant, co si nezaslouží svoje kamarády. Ash, kterej se jen těžko vyrovnává s neočekávanýma situacema bez záchvatu paniky. Ash a jeho rozpačitý pokusy o humor. Ash, kterej si přeje, aby pro ostatní nebyl definovanej svou nemocí - aby viděli jeho, ne jeho nemoc. Ash a jeho zbabělost. Ash, Ash, Ash.

Ale... asi jsem se zamilovala. Miluju krátký úderný věty, který dodávají textu na dynamičnosti. Nesnáším květnatou prózu, kde se musím kolikrát zastavovat a přemejšlet nad tím, co tím chtěl básník říct. Tohle bylo spíš to druhý a přitom jsem si to naprosto užívala. S nadšením jsem četla každou větu a nemohla jsem se toho nádhernýho britskýho jazyka nabažit. A rozhodně nebylo na škodu, že byl v podání Ashe, kterej byl naprosto skvělej charakter - ta tenká hranice mezi šílenstvím a příčetností... Láska!
“Janarwhatamean?”
Ale abych ten styl psaní jen nechválila, tak mi docela dost vadil foneticky psanej Essexskej přízvuk. Chápu, že se autor snažil nějak odlišit, jak mluví Ash, univerzitně vzdělanej spisovatel, a pak někteří ne natolik vzdělaní lidi, ale na mě to působilo strašně hloupě (kromě toho, že jsem občas měla potíže vyluštit, co vlastně říkají).

Trochu mi vadily i další věci. Mírně chaotickej začátek, než mi došlo, kdo je kdo a jakej mají vliv na Ashe. Bylo tu pár situací, který přímo křičely klišé! a myslím, že si je autor klidně mohl odpustit, ale nebylo to nic nepřekonatelnýho. Obecně některý nadbytečný scény. Ale všechno to jsou jen malý vady na kráse.

Když bych to shrnula, tak by to klidně mohlo bejt o ničem a já bych to milovala. Ten jazyk je naprosto geniální a já vážně zvažuju, že si od tohohle autora přečtu jeho další knihu, i když je to FF a to já nemusím (hej, možná to je jen další z mých předsudků, co potřebuje vyvrátit). A přesto to mělo příběh. Reálnej a žádný naivní zázračný vyléčení se taky nekonalo, což je pro mě ohromný plus. Z popisu jsem čekala něco depresivního, možná i melodramatickýho, ale místo toho jsem dostala nemocnýho cynickýho Ashe, kterej je naprosto dokonalá postava. Chvilku se mi nad ním svírá srdce a vzápetí se směju nějakýmu jeho vnitřnímu komentáři. Rozhodně si to v dohledný době přečtu znova.
Normal people didn’t sit in their hallways. But I couldn’t find the energy to go further. I lay down on the floor, stretched my fingers over the stripped wooden floorboards, rough and smooth, knots and whorls, the occasional deep gash like a scar. I was terrified of thinking. Terrified of memory. I wanted to cry, but I had long ago run out of tears.
In the past, we are drinking tea in my oak-panelled rooms, where the wisteria creeps beneath the arched windows, filling the air with scent.
In the past, Max and Niall are dancing at the centre of a sea of flesh beneath multicoloured lights.
In the past, I walk between green lawns, surrounded by golden stone.
In the past, I am brilliant and I am happy and my every tomorrow is madness.
In the past, words shimmer around me on silver threads and I pluck them like summer peaches.
In the past, the universe is a glitterball I hold in the palm of my hand. I am the axis of the world.
In the past, I am soaring, and falling, and breaking, and lost. Then there are grey walls all around, a sullen haze of medication where minutes and months lose all their meaning.
Afterwards, I performed the halting ceremony of betterness in a crawl of grey days. Somehow, I started writing again, laying words out like cutlery. Niall moved in. And then out again.
And now there was this. And yesterday.

Žádné komentáře:

Okomentovat