Překvapivý pokračování série plný tajemství, legend a magie. Tentokrát se navíc přidalo napětí, násilí a strach. Kdybych The Dream Thieves měla shrnout jedním slovem, bylo by to překvapení.
Nedávno jsem dočetla první díl, kterej mě ale moc nepřesvědčil. Jo, když nad ním teď zpětně uvažuju, jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Líbil se mi. Ale rozhodně bych se do jeho čtení nechtěla pustit znova. Líbil se mi příběh, jeho zpracování už o něco míň. Proto jsem k jeho pokračování přistupovala jen váhavě. Byla jsem zvědavá, ale byla jsem i připravená na zklamání. Nezaobaleně řečeno, vůbec se mi do čtení nechtělo pouštět - přečetla jsem si pár stran a pak tři úplně jiný knihy. Nakonec jsem se odevzdaně vrhla na The Dream Thieves a... byla jsem překvapená. Tématem, zpracováním, vlastní reakcí. Holy shit! Předčilo to moje očekávání! Mně se tahle pitomá kniha naprosto líbila!
Co se změnilo? Naprosto všechno a přitom jen detaily. Ale právě ty klíčový detaily, který pro mě tuhle sérii změnily z ok čtení na skvělej zážitek.
He danced on the knife’s edge between awareness and sleep. When he dreamt like this, he was a king. The world was his to bend. His to burn.
Přejděme shrnutí obsahu. Blá blá blá, nic se nezměnilo. Stále se hledá Glendower a Blue je stále souzený, že zabije Ganseye. Ale! Detail číslo jedna. Všechno to tak nějak ustoupilo do pozadí a hlavním vypravěčem se najednou stal Ronan. Netuším, jak velkej prostor ve skutečnosti dostal, ale pocitově mi to přišlo tak na 70% knihy. A spolu s ním přišla pro mě naprosto nečekaná nová dějová linka, která se ke konci pro mě (zase) zcela nečekaně propojila s původní Glendowerovskou linií příběhu. Přiznám se, že v prvním díle mi Ronan neskutečně lezl na nervy. Za drtivou většinu emo chvilek tam mohl právě on. Kdyby ho někdo vygumoval, potřásla bych mu vděčně pravicí. Jenže tady mě šokoval a než jsem se vzpamatovala z nečekanýho obratu v příběhu, oblíbila jsem si ho. Takže jo, já jsem s touhle změnou spokojená. Přijde mi jako mnohem zajímavější vypravěč než Blue, Gansey nebo Adam. Sice měl pár slabších chvilek, kdy bych ho nejradši nakopla nebo zfackovala, ale hej, každej má nějaký ty vady na kráse.
“I’ll warn you that if you try anything, Calla has Mace.”By way of demonstration, Calla handed him his drink and then removed a small black container of pepper spray from her small red purse.Maura gestured toward the third member of their group. “And Persephone is Russian.”“Estonian,” Persephone corrected softly.“And” — Maura made an extremely convincing fist — “I know how to punch a man’s nose into his brain.”“What a coincidence,” the Gray Man said genially. “So do I.”
Detail číslo dva. Nudnýho učitele latiny nahradil pan Šedý, kterej se všem představuje jako nájemnej zabiják. Hahaha, konečně někdo zajímavej. Byl pragmatickej, vtipnej (spíš suchej typ humoru než ten infantilní, rozhodně plus) a dobrej ve svým oboru. Rozhodně jsem si jeho kapitoly užívala, i když jich nebylo až tak moc. Trochu mi na jeho zápletce vadilo pár ne zcela přesvědčivých zvratů a ne moc vysvětlených detailů, ale co. Nemůžu mít všechno.
Suddenly, he couldn’t stand it, any of it, his father’s dreams, his childhood home, his own skin.He punched the wall. His knuckles bit plaster, and the plaster bit back. He felt the moment his skin split. He’d left a faint impression of his anger in the wall, but it hadn’t cracked.
Detail číslo tři. Nejsem si jistá, co přesně bylo hlavním tématem prvního dílu - osudová láska, odhalování tajemství nebo snad hledání smyslu života. Tady to byla frustrace a z ní praměnící vztek a agrese. U některých možná i smutek nebo bezmoc, ale snad z každý akce přímo čišela frustrace. Hned jsem se do týhle temnější verze zamilovala! S čímž souvisí i detail číslo čtyři - záhady tu už nejsou jen tajemný, ale přímo stašidelný a napínavý. Otáčela jsem jednu stránku za druhou.
The night horror slammed into the fire dragon. The two of them crashed into the ground, rolling into the crowd. Now there was screaming as people leapt out of the way. The two creatures clawed their way over another of the Mitsubishis. Into the air. Back down again.
Detail číslo pět. Předchozí díl sice nějakou tu magii a nadpřirozeno obsahoval, ale stále se držel v jakžtakž uvěřitelných mezích. Tady to už byla nefalšovaná magie. Ke konci už podle mě Stiefvaterový ujela ruka a vydala se někam do Tralalandu, ale do tý doby to bylo... četla jsem to s otevřenou pusou. Obrazně řečeno.
Když bych to shrnula, tak i když se tu objevovaly některý nadbytečný scény a melodramatický chvilky, kdy naši hrdinové nesmírně trpí nespravedlností života, rozhodně jich bylo mnohem míň než v prvním díle. Je tu i temnější atmosféra, která mě konečně přesvědčila, že jo, tenhle příběh není o lásce. Konečně série, kde můžu říct, že nemám nejmenší zdání, kam autorka míří, a vůbec mi to nevadí.
Když bych to shrnula, tak i když se tu objevovaly některý nadbytečný scény a melodramatický chvilky, kdy naši hrdinové nesmírně trpí nespravedlností života, rozhodně jich bylo mnohem míň než v prvním díle. Je tu i temnější atmosféra, která mě konečně přesvědčila, že jo, tenhle příběh není o lásce. Konečně série, kde můžu říct, že nemám nejmenší zdání, kam autorka míří, a vůbec mi to nevadí.
Žádné komentáře:
Okomentovat