úterý 18. března 2014

Attachments - Rainbow Rowell

Moje hodnocení: 3.5/5

Mírně romantická skoro komedie o tom, že dospívání není záležitost jen náctiletých.

Rovnou přeskočím svoje tradiční tirády o tom, kde jsem k týhle knize přišla, a proč jsem se ji rozhodla přečíst, případně co jsem od ní očekávala. Mám totiž jen vágní vzpomínky a musela bych si něco vycucat z prstu. Přejdu teda rovnou k tomu, co byste od týhle knihy mohli očekávat vy a proč jí dát šanci.

Táhne vám na třicítku a stále nevíte, co od života chcete nebo jak toho dosáhnout? Vítejte do klubu hlavních hrdinů našeho příběhu. Určitě si spolu budete rozumět. Máte chuť na něco vtipnýho, možná i lehkýho, co v sobě ale zároveň nese nějakou hloubku, případně trochu tý romantiky, která ale není středobodem vesmíru? Případně četli jste nebo aspoň slyšeli o knihách Fangirl nebo Eleanor & Park a zajímá vás, co dalšího jejich autorka napsala? Pak Attachments je tu právě pro vás.

Deník The Courier se snaží na konci devadesátých let držet krok s dobou, a tak svým zaměstnancům povolí používat internet. Má to ale jeden problém. Najednou je místnost plná pilně pracujících lidí nerozeznatelná od místnosti plný lidí vyplňujících si online test osobnosti Jaký druh psa jsem. A tak firma zavedla protiopatření - každej email, každá webová stránka, každý slovo je monitorovaný a filtr zachycuje všechen podezřelej obsah a ukládá ho k pozdějšímu prozkoumání.

A od toho tu je Lincoln. Po nocích čte všechno, co filtr zachytil, a rozesílá případný varování. Většina zaměstnanců není hloupá, jedno varování ve stylu velký bratr tě sleduje jim bohatě stačí. Lincoln tak ale hodně rychle nemá co dělat a zabíjí čas přesně tím, v čem má ostatním bránit - brouzdá po internetu. Ironie. Ovšem řekla jsem většina zaměstnanců. Lincoln narazí na soukromou korespondenci mezi Beth a Jennifer a místo toho, aby je nahlásil, těší se každej večer na to, až si od nich přečte něco dalšího. Ví, že je to špatný, ale nemůže si pomoct.

Celá kniha se točí kolem týhle trojice a postupně odkrývá jejich ne zcela spokojený životy. Lincoln nikdy pořádně nevěděl, co od života chce. Tak nějak předpokládal, že všechno přijde samo v ten správnej čas. Skutečnost je ale taková, že je mu dvacet osm, bydlí s matkou, nemá přítelkyni a stále neví, co chce. Má bizarní práci, kterou nesnáší, a pocit, že mu život utíká mezi prsty. Jennifer je pro změnu šťastně vdaná a má práci, která ji baví. Ale manžel chce děti, i když na ně není připravená. Zvažuje, jestli má otěhotnět, aby manželovi udělala radost a udržela si šťastný manželství. A Beth chodí už od střední s nezodpovědným snílkem, co hraje ve vlastní kapele, a neustále marně čeká, až ji požádá o ruku. Ovšem není si jistá, jestli vůbec chce, aby dospěl, protože na něm miluje právě to jeho snílkovství.
<<Jennifer to Beth>> Hmmm… I think I’d like to be a stay-at-home mom with no kids.
<<Beth to Jennifer>> You mean, you just want to stay home?
<<Jennifer to Beth>> And do stay-at-home-mom stuff. Bake. Do crafts.
<<Beth to Jennifer>> What kind of crafts?
<<Jennifer to Beth>> I could crochet sweaters and make elaborate scrapbooks. I could buy one of those hot-glue guns.
<<Beth to Jennifer>> If our foremothers could hear us, they would regret winning the sexual revolution.
<<Jennifer to Beth>> My mother didn’t fight in the sexual revolution. She’s not even aware it happened. My dad left 20 years ago, and she still goes on and on about The Man being the head of the household.
<<Beth to Jennifer>> So you grew up in a headless household?
<<Jennifer to Beth>> Exactly. With my mother, the housewife without a husband.
Hrozně se mi líbil styl, jakým to bylo napsaný - kapitoly o Lincolnovi psaný běžně, jak jsme zvyklí, střídaný s kapitolama věnovanýma Beth a Jennifer ve formě soukromý korespondence, takže v podstatě jen přímá řeč. Bavilo mě číst si jejich rozhovory. Některý byly hodně osobní a vážný, jiný byly vtipný a rozebíraly nesmyslný věci, jako například proč by se Superman vydával za Clarka Kenta a ne třeba za sexy milionáře jako Batman (určitě chce Lois Lane). Jejich emaily byly osvěžující a Beth s Jennifer mě naprosto okouzlily, i když v celým příběhu vystupujou skoro jen jako imaginární osoby - nejsou tam, jen si čteme jejich zprávy.

Měla jsem s knihou jen dva problémy. Prvním je sám Lincoln. Nebo spíš nekonzistentnost, s jakou ho autorka popisuje. Už od začátku máme věřit, že Lincoln působí tak trochu rozpačitě a že se mu ženský vyhejbají velkým obloukem. Za celej život měl jen jednu holku a když jsem si četla jeho vzpomínky, nedivím se, že se mu všechny ostatní zdaleka vyhejbají. Ale nakonec zjistíme, že Lincoln vlastně vypadá jak filmová hvězda a ženský se mu vrhaj kolem krku. Je okouzlující, šarmantní, romantickej... a prostě ne. A druhou věcí je samotnej konec. Přesně odpovídal mýmu prvnímu dojmu z knihy (naivní romantická komedie) a přišel mi, že trivializuje celej do tý doby solidní příběh. Nehledě na to, že nejsem fanda epilogů ve stylu o několik měsíců později...

Překvapivý. Tak bych shrnula svůj dojem ze čtení Attachments. Kromě vtipu jsem od knihy moc nečekala. Dostala jsem ale navíc obsah a hrdinu, se kterým jsem se mohla (bohužel) ztotožnit. I když nám táhne na třicítku, nejsme všichni vyloženě dospělí a potřebujeme dozrát, postavit se na vlastní nohy a zjistit, co vlastně od života chceme. Jako Lincoln. Nebo Beth a Jennifer. Mělo to hloubku. To jsem nečekala.
“I thought if I moved back home,” Lincoln said to Eve when she called the next day, “that I’d get a life.”
“Are you retarded?”
“I thought you stopped saying ‘retarded’ and ‘gay’ so that your kids wouldn’t pick it up.”
“I can’t help it. That’s how retarded you sound right now. Why would you think that? And why would you refer to it as moving back home? You never moved out.”
“Yes, I did. I left for college ten years ago.”
“And you came back every summer.”
“Not every summer. There were summers when I took classes.”
“Whatever,” she said. “How could you think that moving in with your mother full-time would help you get a life?”
“Because it meant that I was finally done with school. That’s when all my friends got lives, after they graduated. That’s when they got jobs and got married.”
“Okay…”
“I think I missed my window,” he said.
“What window?”
“My get-a-life window. I think I was supposed to figure all this stuff out somewhere between twenty-two and twenty-six, and now it’s too late.”
“It’s not too late,” she said. “You are getting a life. You’ve got a job, you’re saving up to move out. You’re meeting people. You went to a bar…”
“And that was a disaster. Actually, everything has been a disaster since I quit school.”
“You didn’t quit school,” she said. He could hear her rolling her eyes. “You finished your master’s degree. Another master’s degree.”
“Everything has been a disaster since I decided my life as it was wasn’t good enough.”
“It wasn’t good enough,” she said.
“It was good enough for me.”
“Then why have you been trying so hard to change it?”

Žádné komentáře:

Okomentovat