Adrien English Mysteries - Josh Lanyon

Moje hodnocení: 3.5/5

#1 - Fatal Shadows

#2 - A Dangerous Thing

#3 - The Hell You Say

#4 - Death of a Pirate King
#5 - The Dark Tide

Docela průměrnej příběh o amatérským detektivovi, kterej až podezřele často naráží na mrtvoly. Nezajímavý vraždy a vyšetřování, ale zajímavej charakter, kterej kromě vražd řeší i svoje osobní problémy.

Už delší dobu mám určitý výhrady k tomuhle očividně široce uctívanýmu autorovi. Právě proto, že ho všichni vychvalujou až do nebe, ale ještě jsem nenarazila na žádný jeho dílo, který by mě odrovnalo, který by mi pomohlo vysvětlit, co že to na něm je, co tak všichni vehementně vychvalujou. Tak jsem se vrhla na jeho nejvíc rozebíraný dílo, který má nejlepší hodnocení a všichni jsou z něho paf. Tahle série.

První díl mě nepřesvědčil. Ne, že by byl špatnej, to ne. Na ty tři hvězdy spolehlivě dosáhl. Poměrně komplikovaná detektivka. V hlavní roli Adrien English, kterej je podezřelej z vraždy svýho nejlepšího kamaráda. A jelikož to vypadá, že policie se spíš snaží najít důkazy, který by ho z tý vraždy usvědčily, než aby hledala nějakýho jinýho pachatele (proč taky, vždyť byli přece oba gayové, to je motiv sám o sobě), tak Adrien vezme věci do svých rukou a snaží se najít motiv, kohokoliv, kdo to mohl udělat, a očistit tak svý jméno. Do cesty se mu staví právě nedůvěřiví vyšetřovatelé, kteří jsou svým postojem na všechno, co se týká homosexuality, až urážliví. No, jeden z těch policajtů je sám gay. Překvapení!

Bohužel jsem už v půlce tušila, kdo je vrah. Přiznávám, ono to u knih ani jinak nejde, protože aby to mělo grády, tak dřív nebo pozdějc se tam ten vrah musí objevit jako jedna z postav. Takže už předem víme, že vrahem je někdo, kdo se tam už objevil. Ale i tak, tohle bylo až moc učebnicový. Nevěděla jsem sice motiv, takže to nebyl až takovej propadák, ale když jsem ten motiv zjistila, došlo mi, jak je celej ten příběh bizarní. I když musím přiznat, že netuším, jaký bejvají pohnutky sériových vrahů. Asi se to tou svou nesmyslností blížilo pravdě víc než všechny ty uhlazený detektivky, co jsem četla. Co já vím. 

Další díly byly v podobným stylu - někdo blízkej Adrienovi je zapletenej do vraždy, nebo přímo Adrien narazí na mrtvolu a začne se v tom rejpat... Což je jedna z věcí, který mi na týhle sérii hrozně vadí. Jaká je pravděpodobnost, že by byl obyčejnej knihkupec zapletenej do několika na sobě nezávislých několikanásobných vražd? Aniž by ty lidi sám vraždil, samozřejmě. Sice tenhle fakt v třetí knize docela rozebírají, za což dávám autorovi malý bezvýznamný plus, protože tak dokázal přenýst celý dílo do jakýsi ironický roviny, kdy mi skoro až přišlo, že si dělá sám ze sebe srandu. Ale i tak - člověk musí myslet na Hercula Poirota, Sherlocka Holmese a všechny ty rádoby amatérský detektivy... až na malej detail, oni byli aspoň policií uznávaní a přímo zvaní na místo činu. Adrien prostě jen o mrtvoly zakopává.

Ted said, “How believable is it that a bookseller and mystery author would get involved solving mysteries? But you’ve been involved twice in murder cases, Adrien.” Jean nodded eagerly. “You’re like a real-life amateur sleuth. So it does happen. Truth is stranger than fiction.”

Další věc, která mě docela iritovala, je, že Adrien se v tom svým vyšetřování prostě tak nějak plácá. Vůbec mě jeho útrapy nezaujaly, jeho snahy vyřešit záhadu mi přišly až otravný, neustále strkal nos tam, kam neměl. Prostě se v tom plácá bez ladu a skladu, bez nějakýho směru. Nebo aspoň směru, kterej by byl čtenáři nějak srozumitelnej a pochopitelnej. Spousta scén mi přišla až zbytečných, vyptával se, koho jen mohl, viděl souvislosti tam, kde by je většina normálních lidí neviděla. I když je to asi bližší realitě, protože ne každej, koho se vyptáváme, nám prozradí něco užitečnýho. Ale pak na konci díla najednou máme kopu zbytečných rozhovorů, který příběhu nic moc nedaly, protože vůbec k vyšetření vražd nijak nepřispěly. A že jsou to kolikrát rozhovory extrémně zdlouhavý nebo nudný. Vždycky, když jeden takovej začal, musela jsem si vzpomenout na četbu Chrám Matky Boží v Paříži - je tam jedna slavná kapitola, která je celá věnovaná popisu Paříže a toho pošahanýho chrámu. Někomu se scény, který se netýkají děje, líbí a vyžívá se v nich, já ne.

A další nereálná věc, on prostě vždycky vyřeší všechny záhadný vraždy dřív a líp než policie... hah, minul se zřejmě povoláním.

A romance... tohle je jeden z největších problémů, který s Lanyonem mám. Tváří se, že píše MM romance, ale já těm jeho postavám prostě nevěřím. Necítím žádnou přitažlivost, sex není ani trochu sexy, o nějakým bušení srdce tu nemůže bejt ani řeč. Myslím, že by udělal mnohem líp, kdyby se na nějakou romanci prostě vyprdl a soustředil se čistě na detektivky. Myslím, že tam má celkem potenciál.

Takže co si zasloužilo ty tři hvězdičky přes mou veškerou kritiku? Nejspíš to, že když člověk přimhouří oči nad vší tou nepravděpodobností a pohlíží na sérii jako příběh Adriena, tak dostane poměrně zajímavej příběh. Občas narazí na mrtvolu, občas musí přetrpět pár otřesných rodinných zážitků, občas má zlomený srdce, občas se v někom splete... Ona postava Adriena je hodně líbivá. Je to poměrně sarkastickej človek, humoru má spoustu. Jeho největší chyba je asi to, že je na můj vkus až moc velkej slídil. Zajímavým opepřením byla jeho srdeční porucha - s tím jsem se ještě nesetkala a jo, způsobilo to pár komických situací. Stejně tak co se týče samotných vražd, oceňuju, že až do konce člověk neví, kdo je hodnej a kdo zlej (nebo aspoň ne u všech), i když samotná vražda je kolikrát až průhledná.