sobota 1. září 2012

The Disillusionists trilogy - Carolyn Crane

#1 - Mind Games
 
Moje hodnocení: 4/5

Nedávno jsem si postěžovala kamarádce, že je se mnou asi něco v nepořádku, ale že prostě nedokážu číst fantasy knihu, kde je hlavní hrdinkou žena. Že mi to přijde směšný, trapný, prostě divný. Netušila jsem, čím to je. Pak mi ale kamarádka doporučila, ať zkusím Mind Games, a po přečtení můžu říct, že to není mnou, ale knihama, který jsem si do tý doby vybírala. Dokonalý ženy mě nudí, nezajímají mě hrdinky, který vám dokážou jedním pohybem vykopnout mozek z hlavy, nezajímají mě hrdinky, který jsou nádherný sex bomby a všichni chlapi jim padají k nohám. Nezajímají mě hrdinky, který mají vždycky pravdu. Proto mě tahle kniha tak nadchla. Protože Justine Jones není ani jedno.

Nevím, jestli bych tuhle knihu označila za fantasy, to asi ne. Někteří lidi tu jen mají schopnosti navíc. Někteří umí číst myšlenky, někteří ovládají telekinezi, někteří jsou schopní nabourat se do snů jiných lidí. Obecně se věří, že neexistujou, něco jako ufo. Lidi o nich přesto mluví, jsou dokonce i stránky, kde jsou popsaný schopnosti jednotlivých highcapů, jak se jim přezdívá.

Hlavní hrdinka Justine je extrémní hypochondr. Věří, že má stejnou nemoc, na kterou umřela její matka, že má v mozku žílu, která jí každou chvíli vybuchne. Má z toho takovej strach, že neustále běhá na pohotovost s tím, že umírá. To samozřejmě dost ztěžuje její vztah s přítelem, kterej už z jejích scén začíná bejt unavenej. Justine si nepřeje nic jinýho, než se svýho strašnýho každodenního strachu zbavit, bejt pro jednou normální, volná. Udělala by pro to cokoliv.

Jednoho dne potká Packarda, tajemnýho muže, kterej jí řekne, že ji dokáže vyléčit, zbavit jejího strachu. Musí se ale přidat k jeho lidem a bojovat s nima proti zločincům. Zreformovat je, udělat z nich lepší lidi tím, že jim předá svůj strach. Justine si nejdřív myslí, že je blázen, a i kdyby ne, nechce si hrát na novodobýho Robina Hooda. Přistoupí ale na Packardovu nabídku, aby si vyzkoušela, jaký to je zbavit se svýho strachu a předat ho někomu jinýmu. Když to Justine udělá, je ohromená. Pohled na nemocniční zařízení ji už neznervózňuje a nepropadá panice jen při pomyšlení na bolest hlavy a poprvý zažívá, jaký to je, když se každou chvilku nebojí, že umírá. Vydrží jí to ale jen pár týdnů a když má další záchvat, kdy skončí na pohotovosti, kde ji zase pošlou domů, že jí nic není, přijme Packardovu nabídku a připojí se k jeho lidem. Má v úmyslu z toho udělat jen dočasnou záležitost, ale po čase zjistí, že jen tak odejít nemůže.

Celá ta myšlenka s kopou depresivních a paranoidních lidí, kteří se snaží zreformovat zločince tím, že jim předají svou paranoiu, zbaví je jejich iluzí (proto deziluzionisti) o sobě a o světě, udělají z nich trosky, aby mohli na konci prozřít a stát se z nich dobří lidé konající dobrý skutky, mi přišla vtipná a možná i trochu přitažená za vlasy. Ale rozhodně musím říct, že to byla nová myšlenka, ještě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. A poslouchat rozhovory našich deziluzionistů kolikrát stálo za to.
“It’s reality,” he adds. “The water wars will be what kills us.”
“Unless a horrible disease gets you first,” I say. “Your own body’s working overtime right now finding ways to self-destruct.” It’s wonderfully liberating to be able to talk like this without upsetting myself.
“Who cares?” Shelby says. “We have no chance for happiness anyway.”
Silently we sit, siblings in torment. The moment stretches on and I have this crazy sensation that I’m finally home.
Ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli se mi to líbí, bylo to tak zvláštně pomalý, ale pak se to rozjelo a bylo to chvilkama vyloženě napínavý. Pak tajemný a ke konci snad i trochu temný. Ale celý to bylo hlavně poměrně vtipný. Trochu mě i zaskočil pro mě nezvyklej styl psaní, kde bylo všechno psaný v přítomným čase. Ale po nějaký době si člověk prostě zvykne a už to ani nevnímá.

Tahle kniha mě nadchla i z jinýho důvodu. I když se tváří poměrně naivně a možná i trochu brakově, tak je překvapivě psychologická. Není tu žádný dobro proti zlu, černá versus bílá, všechny postavy a jejich motivy jsou nádherně šedý. Každej sleduje svůj vlastní sobeckej cíl a i Justine, která je až přehnaně morální, se neubrání postupný korupci. Na konci už nelze s jistotou říct, kdo je zlej a kdo dobrej.

Vytkla bych tomu snad jen přílišnou průhlednost ohledně identity tajemnýho Packardova nepřítele. Ani na chvilku jsem nepochybovala o tom, kdo to je. Ale přesto, když mi moje dohady potvrdili, tak mi to kupodivu nevadilo. Bylo to dobře udělaný a čekalo na mě dokonce i překvapení, takže všechno odpuštěno a přestože by se tahle kniha dala číst i jako jediná ze série, protože měla poměrně dobrej závěr, šla jsem se vrhnout na další díl.


#2 - Double Cross
 
Moje hodnocení: 3.5/5

Double Cross mě už tolik nenadchlo, ale přesto se mi to líbilo a rozhodně ani moje očekávání nezklamalo. Přesto to bylo trochu slabší, než první díl. Novota s vymýváním mozků už trochu vyprchala a člověku nezbylo než se zaměřit přímo na děj.

Zatímco v prvním díle šlo spíš o samotný deziluzionisty a jejich případy, o snahu přijít na to, kdo je vlastně dobrej a kdo zlej, v tomhle díle se to všechno točí kolem záhadný skupiny, která řádí ve městě a vraždí highcapy. Nikdo neví, kdo jsou, policie si neví rady, protože higcapové oficiálně neexistujou, tak neví, co pojí jednotlivý oběti, a samotní highcapové jen ví, že je to někdo, kdo je dokáže odlišit od ostatních lidí a je imunní vůči jejich schopnostem.

Byla to zajímavá myšlenka, jen vyšetřování šlo hrozně pomalu kupředu a snad prvních 60-70 procent se nic moc nedělo. Všechno se to točilo kolem Justine, která se tady projevila jako ještě větší sobec, než kdy dřív. Justine si všechny špatnosti, který dělá, všechno to výmývání mozků a psychologický týrání lidí, nějak ospravedlňuje, aby se sama mohla cítit líp. Ospravedlňuje se tím, že ji do toho nutí. Ospravedlňuje se, že tím přece pomáhá lidem. Výmluvy. Snaží se zbavit zodpovědnosti za vlastní činy a hodit ji na někoho jinýho. Ale dělá ji to o to líbivější, lidštější. Nic to ale nemění na tom, že to bylo strašně pomalý a vleklo se to.

Pak se ale vyšetřování posunulo kupředu a najednou to bylo celý nabitý akcí. Byla to jízda a těsně před koncem jsem málem odpadla. Chtělo se mi křičet nebo aspoň něco rozbít. Aspoň trochu mi to nakřáplo srdce. Po první knize se ještě dalo přestat číst, po týhle už ne.


#3 - Head Rush
 
Moje hodnocení: 4/5

Na rozdíl od předchozích dvou dílů se Head Rush mnohem víc soustředí na akci než na psychiku. Možná i proto, že je to závěrečnej díl, tak už máme jasno, kdo je špatnej a kdo dobrej, a najednou se to zvrtlo v boj dobra proti zlu. Trošku mě to mrzí, protože se mi ta šedost charakterů v předchozích dílech líbila. Nedokázala jsem totiž odhadnout, jakým směrem se to bude odvíjet. Nepředvídatelnost je totiž v knihách tak vzácná. Ale ona ani akce a napětí není špatná věc, takže ani tenhle díl není zklamání, jak by se z mý reakce mohlo zdát.

Co se mi tady ale nelíbilo, bylo to, že byl tenhle díl na můj vkus až moc extremistickej. Všechny šedý postavy se najednou staly čistě černýma nebo bílýma. Kam se poděla ta dobrota a snaha pomáhat lidem? A kam zmizla všechna ta sobeckost a snaha vinit ze svých nedostatků ostatní? Bylo to zvláštní a nesedělo to s mým obrázkem, kterej jsem si o nich v hlavě udělala. Některý postavy byly najednou silnější než dřív, objevující nový schopnosti, a příchod precoga předpovídajícího, že to všechno skončí v záplavě krve, mi už přišel postavenej na hlavu.
“We just go forward,” I say to him. 
I look over to find Simon scowling. He leans in to whisper, “And kick ass on fate.”
Konec mě nenadchl, počítala jsem s ním, ale přesto jsem až do konce doufala, že autorka bude mít dost kuráže a znova mě překvapí.

Žádné komentáře:

Okomentovat