pondělí 29. října 2012

Mí říjnoví hrdinové...

Ani tenhle měsíc jsem se nepolepšila a většinu hlavních postav nijak víc nepopsala. O vedlejších ani nemluvě. Ale na druhou stranu to je docela těžký, když je drtivá postav psaná jak přes kopírák a na konci dostanou jen jiný jméno. Dejte nějaký postavě jiný jméno, jinej vzhled, jinou historii nebo jiný prostředí a určitě najdete víc než jen jednu postavu, která by na ten popis seděla. Jejich osobnosti jsou prostě strašně podobný. Splývají mi dohromady.

Přesto se mi tenhle měsíc povedlo najít jednu novou osobu, nad kterou jsem se rozplývala a kterou bych si mohla zařadit do svýho žebříčku. Navíc jsem i docela dost vzpomínala na jednu starou postavu, protože jsem se s ní znova setkala. Takže tenhle měsíc mám hrdiny dva - starýho i novýho.


William Thomas Schmidt, aka Wild Bill

(Série Channeling Morpheus/Sweet Oblivion - Jordan Castillo Price)

Když jsem se poprvý s Billem setkala, nebyla jsem si jistá, co si o něm myslet. Viděla jsem ho jen skrze Michaela a přišel mi jako cynickej, zahořklej kluk, kterej neustále mluví ve stylu viděl jsem už všechno, nic mě nemůže překvapit. Spousta věcí mi nedocházela a jen jsem v duchu kroutila hlavou. Ale pak jsem dostala možnost vidět věci i z Billova pohledu, nahlídnout do jeho duše. A páni, že to byla nádherná duše, ale zároveň i docela tragická. Než se stal upírem, byl tak trochu bohém a jeho největší láskou byl Jack Daniels. Na něho s hořkostí vzpomíná nejčastějc. Protože ve chvíli, kdy se stal upírem, dokáže strávit jen krev. Všichni, koho kdy znal, jsou mrtví a nemůže si ani dát panáka. Jo, takhle by to asi podal. Udělal by ze sebe ztracenej případ, zlehčil by všechno zlý, jen aby ho ostatní nelitovali. Navenek se tváří, že je mu všechno a všichni ukradení, ale v jádru je dobrej člověk, kterýmu na ostatních záleží. Je plnej sarkasmu a cynismu, ale přitom je to zapřísáhlej pacifista, mírumilovnej člověk, kterej se bojí doufat ve šťastnej konec. Kouří jako fabrika, kolem se ohání cynickýma řečma, veškerý problémy řeší sexem, ale pak pro Michaela dělá romantický gesta jako společný čekání na východ slunce (je upír) nebo s ním jde na loď, i když má panickou hrůzu z většího množství vody. Nerad ubližuje ostatním a přesto chodí s Michaelem na jeho hony na špatný upíry, aby pak zvracel při vzpomínce na jejich useklý hlavy, nebo se chodil vyzpovídat do kostela. Lámalo se mi nad ním srdce. A jo, mám slabost pro lidi, který jsou vnitřně krásní, navenek tragičtí, a přesto odmítají lítost, protože věří, že si ji nezaslouží.
I’m not a big churchgoer or anything. Not a model citizen, either. But I like to think that when push comes to shove, I do the right thing.
So what’s bothering me?
Yeah, about that. See… I killed someone.
No, it wasn’t self-defense. Not exactly. And no, I wasn’t in the service, or a cop in the line of duty, or anything like that.
I stared hard at the card. The act of contrition. What did the word contrition mean, exactly? And how was it different from the burning gnaw of guilt?

Vadim Petrovich Krasnorada, aka Ruskie

(Série Special Forces - Marquesate & Aleksandr Voinov)

Vadim... Co na to říct? Není slov, který by popsaly, co k němu cítím. Věřím, že láska je tomu nejblíž. V mým pomyslným žebříčku je úplně na vrcholu. Pak dlouho, dlouho nic a až pak jsou teprve ostatní postavy z jakýkoliv knihy, kterou jsem kdy četla. Vadim vůbec neodpovídá typickýmu hrdinovi. Není ani vyloženě kladná postava. Jako ruskej důstojník během války v Afghánistánu napáchal docela dost zla. Bez milosti vraždil, ne zabíjel, ale vraždil civilisty, nepřátele, kohokoliv, kdo se mu postavil do cesty. Stejně tak ubližoval ostatním - znásilňoval i surově bil svoje podřízený, zneužíval svýho postavení. Jak můžu takovýho člověka milovat? Jednoduše. Protože tohle je jen jedna jeho strana. Než se stal vojákem, byl atletem. Miloval nade všechno vodu a plavání, rád četl knihy a jediný, co chtěl, bylo žít klidným životem s někým, koho by miloval. Nebylo mu ale přáno a místo toho skončil daleko od rodiny v zemi, o který byl přesvědčenej, že ho nenávidí. Stejně tak když potkal Dana, svou životní lástku, věděl, že ho nemůže mít, tak si ho prostě vzal násilím, i když se pak po zbytek života snažil napravit to, co rozbil. Viděla jsem ho vraždit, viděla jsem ho milovat, viděla jsem ho brečet, viděla jsem ho vyděšenýho, viděla jsem ho zlomenýho, viděla jsem ho šťastnýho. Postupně přišel o všechno, na čem mu záleželo. O možnost kdy plavat na veřejnosti, schopnost číst, o svou zemi i rodinu, o svou integritu i osobnost, o všechno, na čem mu kdy záleželo. Jak bych mohla nemilovat člověka, kterej lituje spousty věcí, který udělal, a za který byl víc než dost potrestanej? Člověka, kterej se jen zoufale snaží najít kus toho svýho štěstí.
Vadim burrowed his face into the pillow, cried, he didn't want to die, didn't want to lose this battle, but there was no place he could go. No life. No alternatives. He had no idea how to be free. Dishonoured, disrespected, fucked-up, with no goal, no target, nothing worth fighting for, no country. He thought maybe Katya would take him back, allow him to have a bit of her life, like friends, brother and sister, as awkward as that would be after all that time. It was the only bit of life he had left, a few things that weren't all darkness, a few things he hadn't ruined. Hoped the kids were growing up to be good people, despite his hand in their life. Two people he hadn't fucked up. Two he'd never touch. He should stay away from them. Another reason to remove himself from the equation.

Žádné komentáře:

Okomentovat